The Last Words – Animal World

Na světlo světa se v Čechách pod taktovkou Papagájova Hlasatele dostala kompilace kapely The Last Words, která měla smůlu na dobu. Nebo prostě něchtěla nic víc.

Coby australští přistěhovalci z Anglie se dvojice kluků Baxter – Groome potkala v Sydney, když propuklo horký léto 1976 na opačné straně zeměkoule. A co to znamená pro nás? Když jsem poprvé slyšel singl „Animal World“ (v mp3 formátu), znamenalo to jediný. Pryč s AC/DC, který stejně vždycky poslouchali vidláci (pokud si to pouštim doma sám, je to v pohodě). „Animal World“ je totiž ´77 pop-punková pecka jako prase i dneska. Že kapela udělala víc než dvě písničky jsem neměl tušení a na punk77.co.uk o tom nepsali, protože stránka byla rozdělená pouze na UK a US scénu. Takže na pevným disku v počítači singl oxiduje dodnes.

Už zdaleka ne tak jako dřív poslouchám tenhle druh punku, ale vždycky se k němu rád vracím. 999, Vibrators, Menace, Generation X a další si vždycky rád poslechnu a čas od času si pustím i doma. Pistole, Buzzcocks a Clasháci (a z druhýho břehu Ramones) jsou jiná kategorie. To můžu kdykoliv. A občas mě příjemně překvapí Papagájova reedice starých klasik, ačkoliv mě vždycky napadne myšlenka: pro koho a proč?

Počítadlo písniček se u Last Words zastavilo přesně na devatenácti kusech, ale pokud jste někdy jenom trošku zavadili o working class punk s pořádnou porcí poppy melodií, nebudete zklamáni. Tipuju, že třeba Lidské zdroje budou vědět o čem je řeč. Úvodní tři písně jsou prostě dobový pecky ve středním tempu, sem tam osvěžený o saxík ve stylu X-Ray Spex, jako třeba třetí „Top Secret“. „My Streets of Fire“ má jednoznačně The Clash feeling v období mezi stejnojmenným debutem a albem „Dejte jim dost oprátek“. Na tu dobu si kapela zajistila poměrně nápaditou produkci reverbů, smyček a repetic a poslechu „ve vaně pod vodou“. Musím říct, že to na mě působí fakt skvěle a připadám si o patnáct let mladší, kdy tahle muzika byl můj svět. To všechno odnes čas, část zůstala a zároveň vítr přivál nový podněty. Fakt to ale rád slyším, čas od času není špatný trochu se vrátit v čase. Kdyby někdo chtěl udělat true punk77, co by nezněl jako totální blbost (ideálně česky), víte komu se ozvat. Vystoupení na Mighty Sounds a obskurních televizních relacích rozhodně není podmínkou.

Záverečný a celkem originálně zpracovaný cover „White Rabbit“ od Jefferson Airplane se vrací ještě o desetiletí zpátky a potvrzuje jeden fakt. Už tehdy se hudba recyklovala, vracela zpátky a brala si to nejlepší. Hledejme nový způsoby a nezapomínejme na ty starý. Zní to jako rčení nějakýho ukrutnýho filosofa, ale vymyslel jsem to já. Právě teď. The Last Words můžu směle doporučit postarším lidem, který o tuhle hudbu mají ještě zájem. Nebo hudebním nerdům, zoufale propadnuvším posedlosti objevit všechno, co je trochu indie. Chápu oba živočichy. Příjemný překvapení. Tuším, že následující víkend bude gramofon ve znamení trilobita. S čím přijdou PHR příště?

TOP tracks: „Animal World“, „Walk Away“, „Top Secret“