The Straps – s/t

Když mi přišel od kluků z Periferie balík s dvěma LP The Outcasts a The Straps, sázel jsem, že moji koně budou The Outcats. A prohrál jsem všechno.

V sérii reedicí, který s železnou pravidelností vydává Papagájův hlasatel records, vychází po 37 letech jediná deska The Straps. Kapela z jihu Londýna, konec sedmdesátých let, punk boom, blah, blah, blah… Řekni něco.

Surovost z desky je skoro hmatatelná. Přesně ta surovost, která na konci 70´s v Británii nervovala střední třídu a nervovala by tvýho fotra asi i dneska. Děti frustrovaný a nezřídka nezaměstnaný střední třídy, blah, blah, blah… Tak přesně tohle bylo ideální podhoubí pro nahrávky typu The Straps.

Hudebně už se přeci jen přitvrzuje a první náznaky Oi! music už se klubou ven a přesto je to zatím pure punk záležitost. Reedici otevírá cover The Animals, nejklasičtější šedesátkovej cajdák, kterej nahrálo tuny punk kapel. A Braník. Debut The Straps – mix všeho, mladický energie, okázalýho nezájmu o střední proud, agresivního projevu, blah, blah, blah – retrospektivní pohled se skrývá v bookletu, kde je popsáno pozadí doby, kapely a desky od kytaristy Dave Reevese (převzato z punk77.co.uk – encyklopedie pro tuto dobu – doporučuju). Kapele pomáhalo dost, v tý době už, etablovanejch lidí z UK Subs, pozdějších Public Image Ltd. nebo sám Rat Scabies z The Damned.

Na rozdíl od The Outcasts jsou tady i vyloženě skrytý hitovky, jako „Pox Kid“. Zaráží mě, že to ještě nikdo nevytáhnul na pouštěčce. Mix skvěle zpěvnýho refrénu a houpavý koketování s reggae vlivy (další neodmyslitelná součást přelomu tehdejších desetiletí). Blah, blah, blah. Jasně, The Straps nejsou The Clash.

Kolikrát jsem tohle už psal a kolikrát to ještě psát budu? Nečekal jsem nic a mimoděk sebou lomcuju, protože ta prastará energie tam prostě je. Ale už jí cejtí jenom pár lidí. Kouzlo ulice v asfaltu, doplněno o pár live kousků. Pravděpodobně ale jenom pro fans starýho ostrovního punku.