The Vibrators – Hunting For You

The Vibrators hrajou na 007 skoro častějc než Fasteratu v Azylu a musím sebekriticky přiznat, že nepočítaje některý z Antifestů (kde jsem je vnímal spíš jako kulisu někde v pozadí) jsem je naposledy slyšel nejspíš v libereckém GoLetu cca v roce 1997-98. Nikdo jsme je sice neposlouchali, ale muselo se prostě jít, protože ty vole anglický pankáči přijeli k nám! Žádná jiná možnost logicky nepřipadala v úvahu, na tu kapelu co známe hlavně podle názvu nešel jenom naprostej ignorant a navíc z Afektu to bylo než jsi stačil dopít vysockovaný pivo (abys měl na vstup). Jistě tam tenkrát zaznělo i pár válů z tohoto jejich už desátého alba, vydaného původně v roce 1994 u Anagramu pouze na CD.

S jeho nynějším vůbec prvním vydáním na vinylu se tedy vracíme zhruba do poloviny dosavadní diskografie téhle anglické legendy, založené v roce 1976. A raději ještě jednou – 1976! Nehledě na to, že z původní formace snad dnes zůstává v sestavě už jenom bubeník Eddie (frontman Knox odešel v roce 2011 ze zdravotních důvodů), mám k těmhle pánům obrovskej respekt, je neuvěřitelný, že pořád hrajou koncerty a vydávaj desky. Byť jejich nejvýraznější (hudební) léta dávno odvál čas, některé jejich hity zůstanou už navždy nesmrtelné – a to nejen ty, podle nichž se pojmenovávaly další kapely (Stiff Little Fingers) nebo ty, které do dnešních dob provezly spíš profláklé covery (Troops of Tomorrow).

„Hunting For You“ není vůbec špatný start i třeba pro mladší ročníky, protože 1) patří k tomu lepšímu co Vibrators nahráli a neodradí tak od jejich dalších nahrávek, 2) i tak od nich můžete dostat ještě víc. Bylo by ale přešlapem očekávat od něho z dnešního pohledu tradiční punkové album, tuhle desku byste totiž mohli bez větších obav pustit i svejm předkům aniž by je kleplo (taky jste v mládí koketovali s názorem, že když by to zkousli vaše rodiče, nemůže to bejt správnej punk? Asi ne, hehe), protože je to víceméně příjemnej pohodovej rokec. S Vibrators toho na 40 minutách můžete zažít poměrně dost a slyšet v tom jak punkrock první vlny, rokenrol a uhrančivé balady, tak Bowieho, Iggyho Stoogies i softovější verzi Motley Crue (taková „Fever“ je jak procházka po deštivym Manhattanu na konci 70. let za doprovodný kytary Robbie Kriegera).

Některé skladby mají zkrátka potenciál zabodovat i mnohem dál než v zatuchlých punkových sklepích, ostatně těžko může někdo Vibrátorům upírat vrozený cit pro složení chytlavého popěvku. Plusem je taková ta podprahová sychravá atmosféra u některých skladeb, ostatně kde jinde by na ní měli mít patent než v deštivé Anglii. Škoda jen, že druhá polovina desky za tou první celkem pokulhává.

Old punx never die.