The War Goes On – Assisted Armageddon

Tohle je moje nejvíc oblíbená deska z ranku melodického hardcore / punku z loňského roku (těsně v závěsu je nová nahrávka Strike Anywhere). Je to něco jako balzám na duši, kterej si ordinuju vždycky, když už jsem přesycenej všech negativních věcí, který nás v roce 2020 potkávaly. Prostě mě poslech týhle desky neuvěřitelně jedním vrzem jak nakopne, tak nepochopitelně i uklidní. I když samotné album ani tvorba TWGO nevykazují téměř žádné známky pozitivity … paradox. Devět válů nahraných ve studiu No Master’s Voice a zmasterovaných Lasse Balladem (mimochodem ex-člen TWGO a Hjertestop) v Ballade Studios. Kodaň, Dánsko. Já mám pořád i tendenci mluvit o týhle kapele jako o následnících další mé mega oblíbené kapely, kterou jsou samozřejmě No Hope For The Kids, což je tak trochu pravda, protože jeden z členů v NHFTK působil, ale asi bych za to nebyl členy kapely pochválen. Sám to chápu, ale ta tendence tam prostě je … The War Goes On nejsou tak divocí jak tvorba NHFTK, ale svůj původ prostě nezapřou. Nějak se mi nechce v týhle recenzi popisovat, že ve třetím songu je druhej riff naprosto netradiční a v pátým songu uprostřed je parádní změna tempa nebo že tahle nahrávka je ovlivněná tímhle a tamtím. Taky tvl nejsem žádnej študovanej hudební expert, ale amatér toho nejhrubšího zrna. Tuhle desku beru jako celek, jakoby to bylo něco hmatatelnýho (což v případě vinylu samozřejmě je, že ano), jako něco po čem šáhnu s radostí a okamžitě mi po prvních tónech naběhne husí kůže. The War Goes On jsou naprosto zásadní dávka melancholie a radosti v jednom, kterou si dávám při každým dalším absťáku, kdy mě už skoro většina věcí kolem hardcoru přestává tak nějak bavit … zatím to funguje.