Uštkni – Oči šelem / Protijed

Občas podlehnu mylnému dojmu, že napsat recenzi na kapelu, kterou miluju, bude snadná věc. No chyba lávky samozřejmě a platilo to i v tomto případě. Měl jsem pocit, že čím víc jsem do Uštkni zakousával, tím více mi unikali a s tím nepřímo úměrně také klesala moje schopnost přenést své pocity do slov. Tak jsem si šel udělat kafe, pustil si Embrace a měl jsem to, jak se říká, na salámu.

Přesně v tu chvíli se mi ale začali pomalu do hlavy vkrádat nápěvy refrénů, které ovládají Uštkni už od začátku dokonale. Protože to už fakt musí být nějaký kalibr, aby to přebilo i poslech Embrace, což je pro mě vždy tak trochu posvátná záležitost. Tahle svatokrádež pak zcela jasně ztvrdila pocit, že každá nahrávka chce svůj čas a trpělivost. A tak, když jsem po dopití kávy opět položil na gramofon stranu „Oči Šelem“, vzal si do ruky booklet a trochu to přikrmil hlasitostí, spadnul jsem pod stůl. Záměrně jsem nasadil opět tyhle novější songy, protože „Protijed“, který vyšel už před nějakou dobou na cd (a jsem šťastnej, že teď na vinylu!), znám úplně nazpaměť. I proto mi možná ze začátku trochu trvalo, než mě „Oči Šelem“ probodli skrz na skrz, neb jsem měl tendenci je srovnávat se staršími skladbami, které už jsou pro mě v tuhle chvíli nesmrtelnými hity. A přestože rukopis je zcela jasný, jsou nové písničky přeci jen trochu jiné a musíte si je víc zasloužit. Ano, vím, je to takové to typické klišé, které se v recenzích objevuje ve chvíli, kdy není co jiného napsat, ale už tady nad tím dumám asi 20 minut a nic výstižnějšího mě opravdu nenapadlo, takže sere pes. Z mého čistě laického pohledu zašli Uštkni ještě trochu dál pro inspiraci do starého českého undergroundu, naprosto přirozeně z něho vypreparovali jeho občasný patos a naopak neubrali nic ze své punkové přímočarosti. Vznikl tak útvar, který je naprosto vyjímečný tím, jakým způsobem propojuje autentickou poetiku a neučesanou dravost a kousavost. Jistě se dá namítnout, že to není pro kapely z této oblasti nic nového a jistě to bude poznámka namístě. I tak si ale dovolím tvrdit, že Uštkni se zatím dostali při té cestě ke kořenům nejhlouběji a pro někoho možná trochu paradoxně tak zní naprosto svěže a současně. Určitě i proto, že se nebojí v textech reflektovat to, co se děje teď a tady a to opět svým neopakovatelným způsobem, u novějších songů pak ještě trochu více básnickým než dříve. Však také asi není náhoda, že některá slova na desce patří původně Jiřímu Ortenovi, J.R.R. Tolkienovi nebo Bukowskému, stejně jako nálada některých skladeb evokuje např. písničky od Mňágy (mám rád a vždycky jsem měl) nebo Znouzectnosti (to samé), ve kterých navíc geniálně funguje Johnyho saxofon. Uštkni jsou svojí podstatou a tím, jak kráčí naprosto svojí cestou a serou na to, kdo si co myslí, mnohem větší punk než většina kapel, které se o to tak křečovitě snaží a měl by si je poslechnout úplně každý, protože hledání souvislostí bylo, je a bude cestou vpřed.