War//Plague – Into the Depths

Minneapolis je z pohledu našince poměrně nenápadné město na americké mapě, nicméně když se podíváme blíže do stínů a zákoutí jeho ulic a klubů, rozbliká to alarm v nejedné punkové makovici. Stranou teď necháme jména jako Prince nebo Soul Asylum a rovnou to přes Hüsker Dü, Replacements a Babes In Toyland vezmeme tam, kde fungovali např. Destroy!, v nichž zpíval Felix Havoc (zároveň Code 13), který zde v roce 1992 založil Havoc Records. Vrátíme-li se ještě o další tři roky zpět, kdy se v Minneapolis zrodil anarcho-punkový kolektiv Profane Existence, dostáváme se k War//Plague už opravdu na dosah ruky. Roli finální indicie pak mohou hrát tamní crusties Misery. Z tohoto pohledu musely devadesátky pro anarchistickou / DIY scénu v Minneapolis znamenat zlatý časy. A War//Plague na ně navazují.

Tito crust punks letos slaví 10 let existence, stejný počet skladeb pak najdete i na novém albu „Into the Depths“. Z něho se mimochodem dvě skladby objevily jako bonus na kompletní diskografii (2008-2018), vydané v srpnu na třech CDs. A brát bylo z čeho, jelikož „Into the Depths“ je jejich třetím albem a jedenáctou nahrávkou celkově. Rozjezd půl hodinky plné vzteku a frustrace ze současného světa obstarává pozvolná zlověstná oťukávačka, následně nastupuje d-takt rytmus bicích, stopka a … a pak vám to vystřelí rendlík s polívkou až ke stropu. V témže natlakovaném duchu se pak nese v podstatě celá nahrávka, kde najdete jedinej odpočinek v drážce mezi skladbama. Nic na tom nemění ani taková středně-tempová „Nightfall“, kde se poprvé výrazněji začíná prosazovat temná melodika, na kterou pak ještě párkrát narazíte, stejně jako na rošambó s dvojšlapkou. Ono refrénové „War is coming, war is here“ sice může znít jako otřepané klišé, nicméně v dnešní době to chytá poněkud nepříjemně zlověstný nádech a vsadím se, že tuhle pasáž si budete záhy dávat s kapelou společně. I se zaťatou pěstičkou, tedy alespoň než bude spálena na prach. Celá věc vygraduje závěrečnou „Bloodshed Eyes“, která už to fakt rube na dřeň a připomíná tak sportovce, kterej toho má po vyčerpávajícím výkonu už plný brejle (intro), ale v cílový rovince ze sebe ještě vyždíme veškerý zbytky energie a převálcuje ostatní protivníky (zbytek).

Celkově je to příjemně rozkročený mezi punkem a metalem, aby to mělo potřebnej tlak a byla z toho cítit zdravá nasranost. Ono i oproti předchozímu „Carrion“ z roku 2016 se celkem přišlápl pedál, počítejte s ostrou jízdou. Dalším plusem je, že zvuk je vyvážený a srozumitelný, sound kapely není nikterak zahuhlaný a zpěv není nuceně záhrobní, je z toho slyšet, že z Minneapolis je to přeci jen blíž někam do Oregonu než do Skandinávie. A nenechte se zmást, i přes grafické a animátorské dovednosti Andy Leftona (kytara / zpěv, dále Tau Cross a Provoked) se o artwork postaral Andy Lutz (taktéž zpěv / kytara, taktéž Provoked). To aby se to nepletlo. Punk is protest!