Wolfbrigade – Damned

Ty vole, tolik věcí najednou se mi honilo hlavou předtím než se mi na gramec dostalo nový album Wolfbrigade. Rozporuplný pocity z toho, že se výborný (ok, výborný jako moje oblíbený, chápeme?) crustový kapely z ničeho nic začaly upisovat Southern Lord labelu (Martyrdöd, Skitsystem ….). Nic proti Southern Lord jako takovému, ale řekne mi někdo co za tím vězí? To že poslední dvě alba Wolfbrigade dost lidí nemusí (přitom je mám fakt hodně rád). To že poslední Victims jsem po první posleších odpískal jako špatnou deskou (a ano přiznávám se .. nedávno jsem si je pustil znovu a doposlouchal až do konce …). A k tomu se mi na ksichtu usídlil hořkej škleb po poslechu novejch Municipal Waste, který se nejspíš zastavili někde v čase a jejich poslední desky nemaj šťávu (a možná kecám a budu je mít rád stejně jako poslední Victims .. a to se teprve uvidí).

Výsledkem bylo, že se mi vůbec nechtělo tu jehlu do drážek Damned pokládat. Udělal jsem ale dobře! Mráz po zádech od prvních tónů. Synátor si taky hned začal poklepávat do rytmu. Wolfpack jsou zpátky! Víc metalu, míň punku. Jasný jsou tam slaďoučký melodický pasáže, ale ve výsledku je tahle deska jasným odvrácením smeče a chrstnutí hrsti písku do obličeje všem kritikům (Comalive a Prey To The World). Stejně si ale myslím, že celý Wolfbrigade maj tyhle žabomyší války na háku a prostě dělaj jenom to co je baví. Damned jsou návrat ke kořenům. Metalickej crust přesně v duchu alb A New Dawn Fades nebo Allday Hell. S jasnou nadstavbou v podobě muzikantské vyzrálosti a přehledu (ty proklatý melodie a vyhrávky). I frázování Mikeho jakoby se vrátilo do starejch kolejí. Žeru jim to i s navijákem. Možná vám to bude připadat jako ztráta nadhledu, ale nový album Damned je prostě boží (stejně jako přestup Červenky do Calgary…). Například vál Ride The Steel je prostě hymna (a jak podotknul Buky, tenhle vál tu desku měl otvírat). Anebo hned první Feed The Flames. Není co dodat. Trochu legrační mi přišlo ve válu Catch 22 použití riffu (riffů) jak z dílny Tragedy (pro Matúše: je to tam a je to okatý …), ale asi bych tomu neříkal nedostatek vlastní invence. Když už bych měl srovnávat přijde mi Damned oproti Comalive víc drsnější a zvukově hutnější. To se musí nechat. Tohle má koule. Comalive je nemělo. A tam kde jste na předchozích nahrávkách jenom cejtili nezřetelný odkazy ke starýmu švédskýmu death metalu, tak tady je už nepřeslechnete. I proto je asi Damned tak dobrý album. Posouzení samozřejmě nechám na vás.

Obal je vyvedený v tmavých barvách s reliéfním tiskem loga kapely i samotného motivu alba (variace na klasickou dvouhlavou saň). Vyšlo za oceánem na Southern Lord Records a o evropskou verzi se postaral La Familia label.