Phane – Maniac

Kanadští Phane, oživující odkaz zmetalovaného hardcore punku půle osmdesátých let, jsou zpět s novým albem. To vyšlo vlastně jen nedlouho po předchozím EP a dostalo název Maniac. Vyšlo opět pod hlavičkou tuzemského d-taktového impéria, jménem Phobia Records. Tolik základní informace.  Zatímco první album pro mě bylo před pár let tak trochu zjevením v pozitivním slova smyslu, u Maniac už bylo jasně nalinkováno, co očekávat.

Už ve stylově kresleném obalu najdete vše, co si žánr žádá. Smrtku, hřbitov, punkové zombies i oběšence. Těm na textové vložce sekunduje přehlídka skřetů. Černobíle provedení zároveň do světa křičí informaci, že tohle není metalová deska, ač metalových vlivů je tu nemálo.

Úvod obstarává kvílící kytarové sólo, hodné odkazu Broken Bones a English Dogs, aby se vše po pár taktech rozjelo do krvežíznivé jízdy, spojující atributy britského hardcore punku roku 82 s divoce kvapící metalovou kytarou. Co je ovšem důležitou devizou nahrávky, je to, že zde dostává náležitý prostor basová kytara. Ta mnohdy obstarává ty nejpodstatnější melodické háčky, zakódované v mixu jednotlivých písní. Právě basa je spolu s hrdelním křikem a metalovou kytarou, doplňující se ve vzájemné symbióze, tím, bez debat, nejdominantnějším faktorem celé desky. Tento zmíněný celek s větší či menší pravidelností protnou kvílivá kytarová sóla. V roce 84 se tomu, co dnes hrají Phane, na stránkách Maximum Rocknrollu za Pusheadova přičinění, říkalo speedcore. O pár let později crossover (pro změnu, dík desce D.R.I.). Jak se tomu vlastně říká dnes, netuším. Metal punk? Hardcore punk metal? Nebo je to vlastně jedno? Zkrátka a dobře, punkáči si tu na hardcore punkových základech hrají s vlivy metalu a tím myslím metal v kontextu první půle osmdesátých let.

Naprostým hitem první strany (a vlastně i celé desky) je čtvrtá Thrill Of The Kill. Čirá a ničím nezředěná pocta prvním Broken Bones. Za pomoci tepajících bubnů v ní kytara i basa rozehrává chytlavou škálu melodických háčků, co strhnou na první poslech.

Phane tu potvrzují své stylové ukotvení v pozici duchovních kmotřenců, již několikrát zmíněných, Broken Bones a dalších osmdesátkových punkáčů, okouzlených dobovým metalem.