Humbling Experience vol. 6 (2018-2020)

Pokud mě paměť neklame, tak od posledního čísla nejlepšího československýho SK8 magazínu utekly už předlouhý čtyři roky. U skejťáků je třeba ocenit jejich neutuchající zápal pro svojí věc. Jedno jestli jseš adolescentní floutek nebo jezdec před padesátkou. Kolečka z urethanu (to je z ropy! – a Urethane jsou poměrně nová kapela, mj. Steve Caballero – poslechni si) jsou jako nekonečnej generátor energie. Alespoň tak jsem to vždycky z těch lidí cejtil a vlastně to vidím i u místních skaters, který jsou ochotný cestovat za svým sportem/zábavou i stovky kilometrů daleko. Což u punx over 30 není už vůbec tak častej jev. Jedno jestli jezdíš, fotíš, děláš autonomní spot, píšeš skate reporty nebo pořádáš koncerty na SF Mini. Jejich enthusiasmus je ve svý podstatě neuvěřitelnej. A kolem Olomouce to měli vždycky trochu jinak, trochu víc než ve zbytku republiky.

Číslo otevírá pro mě nezajímavější rozhovor s Petrem Červinkou. Není jen o skejtování před pádem zdi, ale taky o raně porevolučním podnikání „v oboru“, popularizaci sportu v místních podmínkách, potomstvu/dorostu a budoucnosti ježdění. Perfektní rozhovor. Na následující stránce se dívám sám sobě do ksichtu, kolem kluci který dobře znám. Když čtu ten článek, tak si řikám, že někdo má skoro stejně kreténskej styl psaní jako já. Dlouhý souvětí bez hlavy a paty. Nakonec zjišťuju, že jsem pravěpodobně jedinej, kdo zareagoval na výzvu z posledního čísla, trochu se podělit se vzpomínkama na původní Mini. Krásný roky, jediný co si při vzpomínce na tenhle koncert vybavim vždycky (!) je, jak Pípa začal ráno hrozně skejtovat za zvuků našich oblíbených Ramones figurek. Dvanáct piv, trochu weedu, čtyři hodiny spánku. Za mě nic moc, ale prostor a lidi v něm byli přesně takový, jak popisuju výš. Naprosto oddaný svýmu prostoru (o skateboardingu a muzice, která s ní vždycky souvisela), kde pohyb znamená krok vpřed nebo hroznej crash.

O další stránku dál je souhrn koncertů na „nový“ Mini v letech 2017-2020. Nechybí popis DIY spotů. Jak, kdo, kde, proč, nechybí ani vyčerpávající fotoreportáž. U vzniku S(Hell)u bych chtěl bejt. K nevíře, že -nebojim se říct- už legendární Baumax letos oslavil sedm let.

Jako k životu patří skateboarding, tak ke skateboardingu patří smrt jako ke všemu ostatnímu. A tak zde naleznete devět životopisů a nekrologů jezdců. Mark Hubbard, rest in peace, king! Což by se dalo použít na každý jedno jméno. Je mi jasný, že si s tímhle článkem Mára dal neskutečnou práci. Respekt.

Jak se skejtuje v Maroku? Jak se skejtuje v Černovicích, Šumperku, Budapešti, Kojetíně? Jak se sketuje v Margecanech? Já nevim, ale asi možná tak, že mám chuť nacpat pár piv do batohu a nasednout na vláček směr východní Slovensko. Z Mělníka je to pouhých deset hodin, takže těch piv taky tak deset + podarovat bratry. To fotbalový hřiště hned vedle parku mě bere taky a krásně spojuje dvě moje pasivní záliby.

Na tomhle časáku je skvělý, že dává adresnej návod jak si pomoct sám, pokud se zrovna obec ve který žiješ, nestará o vyžití občanů jinak, než širokou nabídkou supermarketů.

Rozhovory s kapelama Klinger a Tilikum, pak galerie z koncertů, potkáváš známý tváře. Recenze skejt zinů, knih a celkově mě nenapadá nic, co by v magazínu chybělo. Každý číslo je ucelená sbírka zápisků ze skejtovaček, kde co vyrostlo (a co se zbouralo) novýho, kdo se kde zrakvil a jak moc, kdo odešel a kdo novej přišel. Při pohledu na ratolesti na fotkách nemám strach, že by se kola přestala točit. To vše doprovázeno totálním obrazovým materiálem, nevíš kam dřív s očima.

Tuším, kolik úsilí a práce za každým číslem stojí a dokážu to ocenit. Klukům a holkám přeju jen to nejlepší do dalších svezení. Beton všem!

Kdo zaváhal, doporučuju dosehnat. Pokud je náklad rozebrán (a vůbec bych se nedivil), mohu po dohodě s kolektivem naskenovat. Je to pecka. Komunikuj: nocomplainer@yahoo.com

P.S. Obálka je upatlaná, protože tohle číslo bylo mým dlouhodobým společníkem na cestách. Většinou se k věcem takhle nechovám – byla to nehoda. Omlouvám se.