Punkový Prapor 2: Restart – Petr B. Výškovický

Po anti-utopii Edenie, což je takovej crossover mezi 1984 a Nonstop od Aldisse, se vracím zpátky na Zem, konkrétně na uzemi kraje ostravskeho. A tak nějak vlastně navážu na předchozí recenzi na první díl, která vyšla před více než dvěma lety. Na počátku letošního února totiž autor Petr B. Výškovický oprášil spolupráci s Papagájem, aby zde vydal pokračování úspěšné knihy Punkový Prapor.

Pokud jste první díl nečetli, nevadí. Přestože se zde opět setkáváme s některými starými známými a děj volně pokračuje prakticky (skoro) tam kde skončil předtím, bez problémů se rychle zorientujete i bez znalostí předchozích dějových linií a vztahů mezi jednotlivými aktéry. Koncept více souběžně (ačkoliv…) probíhajících dějů zůstává zachován, tentokrát se ale dějová linie rozprostře do dvou různých časových období. Příběh Sejdžiho, frontmana imaginární kapely Punkový Prapor, která se chystá na očekávaný reunion, se po jednotlivých kapitolách střídá s příběhem mladého začínajícího punkera Šeby, odehrávající se přesně o 30 let dříve, tedy v roce 1985, kdy punk znamenal jít hlavou proti zdi. Autor zde evidentně čerpá i z vlastních vzpomínek a zážitků, a vmísit do knihy alespoň okrajově předrevoluční revoltu znuděné sídlištní mládeže za železnou oponou byl určitě dobrej tah. Vraťme se ale do současnosti; události z doby kolem Sejdžiho pozvolného odrůstání z punkových let a prožívání klasické „krize“ punk vs. rodinný život, se kterým se asi část punkových třícátníků (a plus) dokáže celkem ztotožnit, je doplněna ještě o třetí dějovou linii – deník mladého neonacisty (zamindrákované frustrované nuly, která se po svém snaží vyrovnat nejen s neúspěchem u dívek, ale i s přehlížením ze strany svých kamaraden, u nichž se snaží získat respekt), který má na hlavní aktéry tak trochu políčeno. Tato část, psaná úmyslně kvůli větší autenticitě s pravopisnýma chybama, ze začátku působí trochu křečovitě a možná i naivně, postupem času ale začne být i tato osoba čím dál víc uvěřitelná a realistická (tedy až na jeho plán hodný naprostého šílence). Tahle „vložka“ postupně začne přebírat otěže nad dějem knihy a měnit osudy hlavních aktérů a vnese do děje napínavější zápletku. Kromě napětí se špetkou thrilleru přibylo i pornografie, autor se zkrátka snaží nabídnout čtenářům trochu víc než v prvním díle, škoda jen, že zrovna na úkor humorné vložky, která první část obohacovala a zde jí (až na vyjímky) postrádám.

Co na knize může cca v první třetině skoro až iritovat, je časté a zbytečně hloubkové zacházení do přílišných podrobností (vědět co všechno má holka v kabelce když jde ven s kočárkem, aniž by to bylo jakkoliv podstatné pro děj, je zkrátka zbytečné, stejně jako číst, jaké reklamní letáky má kdo ve schránce, co běží v hospodě v televizi za tenisový zápas, nebo jaký kdo používá typ mobilu či plen pro dítě). Oceňuju široký rozhled nebo informační průpravu autora, ale celkově to spád děje pouze rozmělňuje, přibržďuje a občas i tak trochu otravuje. Možná tím chtěl Petr docílit co nejbližší přiblížení čtenáře všemu kolem, ale podle mého názoru je právě ta představivost, ke které je čtenář tlačen, na knihách tak přínosná – proto by měla dostat nějaký prostor. Pravdou je, že v předlistopadových kapitolách jsou tyhle detaily o něco zábavnější (částečně i proto, že jich není tolik), pomohou oživit vzpomínky na věci, které z paměti vytlačil čas, byť nedokážu posoudit nakolik budou „vzrušující“ pro někoho, kdo danou dobu nezažil. V kapitolách ze současnosti je to ale zkrátka navíc. Ale berme to jako autorský styl, navíc v průběhu dalšího děje tento nešvar skoro úplně vymizí. Kde naopak fantazie čtenářova může pracovat naplno, jsou tak trochu tajemné či nadpřirozené pasáže s Deusem (víc nechci prozrazovat), otázka je, jestli je to zrovna místo, které by mělo až do konce zůstat naprosto bez vysvětlení…

Ale dost kritiky, PP2 si jí nezaslouží. Všechny tři dějové linie se začnou docela brzy prolínat a vše vygraduje do (sice) očekávaného a šmahem uchopeného finále, leč všechno to dohromady funguje a knížka nenudí, naopak se postupem času čte čím dál líp a veškeré drobné nešvary jí člověk celkem rád odpustí, odměnou pak bude docela zábavná četba z důvěrně známého prostředí (co na tom, že třeba nepatříte k těm, kteří zůstali zastydlí na pár lokálních kapelách). I zde můžete čekat pár obohacujících bonusů navíc, jako třeba povedený fiktivní příběh Rebeky Taussigové, který je jakýmsi mixem mezi Pérákem a Hanebnýma panchartama (nebo taky Bažináčem a Larou Croft, heh). Oceňuju i grafické zarovnání textu, které první díl postrádal, nebo zachování formátu, už jen kvůli takové prkotině jako mít oba díly v knihovně vedle sebe / na sobě. Krom toho se to dobře čte. V samotném závěru je kniha opět doplněna o fotografie z míst, o kterých se v ní dočtete, což je docela fajn, pro člověka Ostravy neznalého, docela příjemně to tu mozaiku doplní, a můžete to třeba nevědomky porovnat s imaginací, kterou jste si o daných lokalitách právě sami vytvořili.

Kdo ví, třeba už se alespoň v úvahách pracuje na třetím díle, Sejdži to by to nejspíš ještě na hřebík nepověsil 😉 Po všech stránkách sympatická věc, i proto, že u nás je takových jako šafránu. A to je škoda.