Punkový Prapor – Petr B. Výškovický

Pivo nebo desítku?
Po dočtení Zalknutí od Palahniuka jsem se už třásl konečně na Dalekou cestu za domovem, leč opět jí musim odložit, protože jsem slíbil recenzi na knížku – svojí debutovou, buďte tedy pls shovívaví. Popravdě ani nevim jak takovádle recenze má vypadat, ale přece nebudu studovat ňákej vzorník a šablony že jo, udělám si to pěkně po svym. Koneckonců, startovní pozici jí usnadňuje přehltání punkové kapitoly pro Kmeny0 od Filipa Hella (krásná práce!), která vyloženě navnadí, ačkoliv přímá souvislost tady není. A protože na tudle sortu nemáme na webu sekci (potenc. webmasteři nehlaste se všichni), musí to mezi ziny.

Vegetarián? A co jíš, žárovky?
Pěkná názvová asociace na známé dílo J. Škvoreckého, napadlo mě jako první. Ostatně, punková beletrie u nás nevychází zrovna každej den, žejo, o to víc tenhle titul podněcuje zvědavost. Děj z prostředí ostravského „punkového proudu“ (abych si vypůjčil slovní spojení Šotyho, kterej má mimochodem v této knize úvodní předmluvu) se odehrává ve dvou liniích (střídajících se po jednotlivých kapitolách): tou první je příběh Sejdžiho a jeho kumpánů z imaginární kapely Punkový Prapor, tou druhou jsou pak trampoty partičky dospívajících alkopunks, jejichž nejradikálnější druh vzpoury a rebélie spočívá v nošení punkovejch hadrů, jezdění na koncerty a vysedávání po putykách – obě linie se v závěru protnou. Vzhledem k množství postav a jmen se v tom člověk ze začátku může poněkud ztrácet, v druhý půlce knihy už ale autor některý z hlavních aktérů představí trochu blíže a tak si k nim dokážete získat alespoň trochu vztah, což je rozhodně ku prospěchu věci. A přestože bych značné procento těchto „anonymních“ aktérů nerad představoval vně punkového proudu jakožto reprezentativní vzorek tohoto hnutí, nelze popřít, že zainteresovaný člověk v tom jistojistě pozná i lidi ze svýho okolí (potažmo svý vlastní minulosti, chacha) byť je třeba z druhýho konce republiky. Narazíte ale i na řadu reálně existujících postav, kapel a klubů, což vám zážitek ze čtení také hodně zpestří a často dost možná i vyvolá úsměv na tváři (viz rozhovor s Petrem Růžičkou). Ono vůbec, humorné prvky a někdy vyloženě i celé kapitoly (výlet na Hukvaldy, návštěva rodičů přítelkyně – pasáž s výslechem ohledně vegetariánství je přesná!, atd.) kniha rozhodně nepostrádá, a poměrně často je to způsobeno z velké míry i oním ostravským dialektem.

Zdenečku, hoď nam tu dvě ostravy!
Potěší i takový ty „detaily“. Třeba každá z kapitol začíná nějakým textem Punkového Praporu (které pravda nejsou žádnej šlágr, ale vlastně věrně kopírují komunitu, ve které se příběh odehrává, nutno tedy toto brát jako jednoznačný úmysl), který jí i tématicky uvádí a naznačuje co v ní můžete očekávat. Názvy samotných kapitol jsou pak podle názvů songů známejch kapel a taktéž se k nim tématicky vztahují. Dalším takovým „detailem“ je třeba rozhovor s Punkovým Praporem, atd. – zkrátka každej si tady něco takovýho najde. Naopak trochu problém může ze začátku působit nešťastné řádkování / pravé (ne)zarovnání textu, ale na to si časem zvyknete.

Tak co nebo co?
Známé prostředí, autenticita, dobrá čtivost, příběhy které znáte ikdyž jste je nemuseli zažít, ale dokážete si je živě představit a v neposlední řadě humorný prvky – to jsou hlavní klady tohodle dílka. „Punkový Prapor“ vás pravděpodobně bude bavit, jste-li součástí punkového proudu, což nejspíš jste, jinak byste tohle teď nečetli. Některý z nás dost možná i vrátí zpátky do doby, kdy nám bylo 17 a hlavní co jsme řešili, bylo pivo a pogo, hehe. A byť můžu mít ke spoustě postav a jejich chování výhrady (na druhou stranu, ve který knize se člověk ztotožní s chováním všech vystupujících? Možná jen tohle můžeme brát víc osobně, ale to je náš problém), ve chvílích volna jsem se k týhle knížce vždycky zas rád vrátil a byl jsem zvědavej, co bude v další kapitole – a o to jde u knihy především, nebo ne?

No, to víš, Špendlíci teď táhnou  
Vyšlo ve formátu A5 na cca 220 stránkách (vč. foto přílohy). Autorem je Petr B. Výškovický – jak praví kniha, organizátor koncertů, člen několika kapel (za všechny třeba Aqva Silentia), provozovatel punkové putyky Detonator ve Frýdlantě nad Ostravicí, textově externě vypomáhající kapelám jako Degradace, Spínací špendlík nebo Jo Riittää!, dále pak autor tří sbírek poezie, vegetarián a podporovatel fair trade výrobků, punkující už od dob minulého režimu.

Panks not ded!