Seven Inches To Freedom č.8 – fanzin

SEVEN INCHES TO FREEDOM č. 8
(USA, 48 stran A5, anglicky)

Floridský A-pětkový plátek „Sedm palců ke svobodě“ je tady už s osmým číslem. Vyšlo těsně předtím než kapela, ve které hraje na bubny jeho vydavatel Joe, tedy emoviolence zběsilost MERKIT, dobyla Pražský hrad, resp. jen obývák Jelení (r.i.p.) – stálo to ten první prázdninový den r. 2010 za to! Na Seven Inches To Freedom se mi toho líbí fakt hodně – totální DIY přístup, psaní od srdce, totálně punková (přitom ale naprosto čitelná) „nůžky and lepidlo“ grafika, ale hlavně velké nadšení pro podzemní hardcore / punk – zároveň ale při vědomí toho, že zdaleka ne vše v něm je OK.

Tak popořadě: fanzin je dělanej na kopírce a stojí bez pošty jeden dolar, obálka na růžovým papíře, rychlej a zběsilej úvod (poděkování přispěvatelům + „Je léto, tak vytáhni svůj zaprášenej walkman, zabij svoje uši nějakým tím hlukem a přečti si  venku pod stromem tuhle slátaninu!“). Pak celostránkovej dopis od nadšeného čtenáře filozofujícího nad úpadkem hardcore (z lehce akademických pozic) a kanonáda sloupků – Bob Suren / ex-Sound Idea distro a zpěvák MURDER SUICIDE PACT se hodně rozepisuje o tom, jak extrémně rozdílné lidi  hardcore / punk přitahuje (Ian Mac Kaye a Jello Biafra na straně jedné X GG Alin na straně druhé), dále o tom, nakolik je sbírání desek a fanzinů ekologické (zjevně moc ne) a konečně o tom, jak punk stárne (no, nemládne… to je jasný). Slečna Krystina píše o tom, jak komerčním a konformním se stal moderní thrash (MUNICIPAL WASTE?) a šéfredaktor Joe o tom, jak ho baví pracovat doma na baráku a na zahradě. Následuje samostatnej článek o úpadku hudebního průmyslu a závěr je jasnej – „Konečně přišlo to, co jsme od chvíle, co vzniknul punk, chtěli – možnost zničit rockové hvězdy. Vykopat samolibé milionáře, co zbohatli jen kvůli pár akordům. To hlavní, co tenhle článek chce říct je – kraďte dál hudbu. Ať vás ani nenapadne kupovat si cokoliv, co vydal major label. Možná je to pěkná písnička, ale na webu je zadarmo. Pusť se do toho a přispěj svým dílem k odstranění toho nejhoršího, co se hudbě přihodilo. Uškrť to, umlať to, rozdrť to, spal to, zakopej a nachčij na hrob. A na oslavu toho všeho zajdi někam do malého klubu poslechnout si hrát někoho, kdo hudbu miluje a kdo hraje pro lidi, co ho chtějí slyšet a ne pro prachy.“

Ani v tomhle čísle nesmí chybět „Moje první deska“ story – tentokrát jsem si dovolil přispět já sám a to představením prvního singlu VISACÍHO ZÁMKU (pardon, tehdy jen VZ) zakoupeném v prosinci 1988 v prodejně Supraphonu za 12 korun československých. Tři stránky popisu nejen desky, ale i politicko-společenské situace, která ji zplodila – snad to Američanům kapku rozšíří obzory, ve škole to asi nebrali se obávám… Následuje další má oblíbená sekce „Gone but not forgotten“, ve které Joe tentokrát prezentuje pozapomenutou kapelu „druhé vlny US power violence“ – GOB z Nevady působících cca v letech 1993 – 1998. BOB byli čisté zlo, od originální grafiky až po uchobolavý špinavý hardcore rachot, co tihle tři blázni produkovali. Mimochodem v téhle kapele začínal kytarista mnohem známějších IRON LUNG Jon Kortland a hned po biografii je právě s ním tady vzpomínkový rozhovor + několik stránek pečlivě sesmolených recenzí na jednotlivé desky GOB (není jich málo). Všem power violence sběratelům / archivářům vřele doporučuji!

A zpátky ke hledání smyslu hardcore/punku (= hledání svatého grálu anebo hledání jádra v cibuli?!?) a k tomu, jak se jeho tvář během let proměňuje – je tu obsáhlá anketa na téma „Fanziny versus internetové blogy“, kde se vyjadřují obě strany a je to hodně zajímavé: Fashionable Activism blog, Evil Minded zine, America? zine, Sacred Text blog, I Could Die Tomorrow blog a Irradiated Corpse zine.

O kontroverzních australských nihil punx RUPTURE už se v Seven Inches To Freedom jednou nebo dvakrát psalo, Joe je touhle kapelou stále posedlý a tak shromažďuje nejrůznější obskurní informace, doplňuje jejich nekonečnou diskografii atd. Tři stránky. Pak krátkej rozhovor s DEATHRATS z Washingtonu DC a smršť nadšených a s láskou k umění psaných recenzí na podzemní hudbu a tiskoviny. Ještě reklama na starší čísla fanzinu, na triko s motivem fanzinu (Objednávám! Trika jen s motivama kapel už jsou nuda…) a na nahrávky, co Joe spoluvydává / distribuuje. A to je konec.

Jak už jsem se zmiňoval a jak je z tohodle psaní naprosto zjevné, tak Seven Inches To Freedom se hodně věnuje tomu, co je na DIY hardcore / punku fajn a co ne, ale činí to narozdíl od některých jiných (začasto spíš domácích) pokusů velice čtivou a tak nějak „dospělou a rozumnou“ formou – bez pubertálních křečí a honění si vlastního ega. Tenhle fanzin by vás určitě měl donutit se zamyslet a jako každý dobrý fanzin zároveň taky inspirovat a nakopnout k vlastní aktivitě. Myslím, že se mu to povede.

Kontakt: hiszeroisgone@yahoo.com, fanzin je k dostání taky v brněnském Voltage Shopu.

PS: OK, jak jste si asi všimli, tak tohle je nová rubrika na Periférii a budou se v ní recenzovat fanziny jak z tuzemské, tak i cizozemské produkce. Psát recenze fanzinů do jiných fanzinů asi smysl má, ale psát recenze fanzinů na net, kde si je spíš přečte někdo, kdo o fanziny doteď zrovna 2x nezavadil, má podle mně smysl o kapku větší.

Pokud chrlíš nějaký ten plátek a chceš jeho recenzi tady, tak napiš redakci Periferie (info-zavináč-periferia.cz) a nějak se domluvíme, stejně tak, pokud chceš nějakou recenzi na fanzin tady zveřejnit (nerad bych, kdyby to bylo jen na mně).

Pokud rád(a) čteš o punku nejen na obrazovce PC, ale hlavně na papíře, navazuješ (internacionální i ne) přátelství, hraješ v kapele a chceš někam poslat nahrávku na recenzi, tak zbystři pozornost – fanzinová papírová smršť začíná!