Bratakus

Nedávno jsme na internetech narazili na kapelu BRATAKUS, která nás okamžitě zaujala, a to nejen hudebně. BRATAKUS pocházejí ze zapadlé vesničky ve skotské Vysočině, kterou lidi znají spíš podle názvu tamní whisky. Poslední známý měřený údaj o počtu obyvatel uvádí číslo 322. Jedná se o dvoučlennou riot grrrl / feminist anarcho punk / vegan straight edge kapelu, jejíž sestavu tvoří sestry Breagha Cuinn (kytara, zpěv) a Onnagh Cuinn (basa), doplněné o automatického bubeníka (nebo automatickou bubenici?). Příjmení Cuinn je irský ekvivalent anglického Quinn a pokud je vám toto příjmení povědomé, gratulujeme k punkovým znalostem. Jejich otec je totiž celkem známá postavička skotské punkové scény. Jako dobrovolnice spolupracují s Glasgow Rock´n´Roll School for Girls, což je každoroční týdenní letní škola, kde se mladé dívky prostřednictvím workshopů učí např. jak hrát na různé hudební nástroje, zpívat, psát písně, dělat ziny nebo vlastní kostýmy, atd.

Jejich první EP „Gigantopithecus“ z roku 2016 je klasická DIY práce, doplněná cut and taste artworkem, jejíž textová příloha obsahuje i omluvu za text k písni „Food Chain“, který Breagha napsala ve věku 13 let. Nedávno jim vyšlo debutové LP „Target Grrrl“, následované dvouskladbovým EP „Ghouls to the Front“. Kapelu nejvíce ovlivnil feminist / riot grrrl punk a osobnosti jako Kathleen Hanna (Bikini Kill, Le Tigre, Julie Ruin) nebo Brody Dale (The Distillers, Spinnerette), z kapel to pak kromě Bikini Kill dále jsou třeba Black Flag, Reagan Youth,Ramones, Alkaline Trio nebo Minor Threat, přirovnáváni pak bývají k 90´s punk kapele Pink Kross z Glasgow.

Tolik základní informace, pokud vás zajímá víc, můžete si přečíst rozhovor, který jsme přinesli do češtiny ve spolupráci se zinem Sanctus Propaganda, který najdete na adrese http://sanctuspropaganda.com.

Pocházíte z malé vesničky Tomintoul. Jediné co mi v souvislosti s tím jménem vystane na mysli je whisky destilerka. Asi by mnoho lidí nečekalo, že z takového místa na skotském severu bude pocházet punková kapela…

Onnagh: Jo, většinou lidí ví odkud jsme jenom pokud slyšeli o té whisky, haha. Nic moc jinýho tam není, rozhodně tedy ne něco jako punková scéna! Ani lidi, kteří by měli podobné názory nebo zájmy jako my. To je taky důvod, proč jsme začly hrát s automatickým bubeníkem, kolem zkrátka nebyl nikdo koho by zajímal punk, a Breagha sháněla nějakou punkovou kapelu roky, takže jsme si prostě řekly, že to zkusíme samy a uvidíme, jak to bude znít.

Breagha: Chtěla jsem mít kapelu od doby co jsem jako malá viděla film „Škola rocku“. Od malička jsem se motala kolem kapel, protože naše rodiče byli oba součástí punkové scény, takže to nebylo nic úplně tak nereálnýho.
Žít v takový zapadlý oblasti má svoje pozitiva i negativa, tak třeba si nemusíme pronajímat nějakou zkušebnu, protože kolem není nikdo koho bychom rušily, ale zas musíme vždycky cestovat celkem daleko, když si chceme někde zahrát.

Když už jste zmínily rodiče, není žádným tajemstvím, že vás otec byl, nebo můžeme asi říct stále je, v jedné velmi známé a legendární skotské punkové kapele (jedná se o zpěváka Sedition, znát ho můžete i ze Scatha nebo T.R.I.B.E. – pozn. Buky). Považujete jeho zkušenosti při skládání nebo vydávání muziky za výhodu, speciálně co se týče DIY přístupu?

Breagha: Bezpochyb nám hodně pomoh s věcma jako třeba jak vydat desku nebo uspořádat koncert, taky má hodně dobrejch kontaktů na lidi, který nám různě pomáhali. Oba rodiče nám jsou s kapelou opravdu nápomocní a nevím jak bychom to bez jejich podpory zvládaly, minimálně by všechno bylo výrazně složitější. Je to hustý, protože my teď koncertujem s kapelama, se kterejma hrál i táta když byl mladší, jako Cress, Anti-System nebo Doom, ale zároveň jsme součástí mladší punkové vlny, takže hrajem i se skvělejma mladejma kapelama jako jsou Joyce Delaney, Sick of Talk, Anxiety nebo Gay Panic Defense.

Onnagh: Jo, a tenhle měsíc navíc máme malé turné se Sedition a Reality Crisis z Japonska. Hrajeme v Glasgow, Londýně, Bradfordu a Sheffieldu se spoustou fakt skvělejch kapel, takže se na to hrozně těšíme!

Jak moc se zapojuje do toho vám s věcma pomoct?

Onnagh: Jak říkala Breagha, pomáhá nám fakt hodně, navíc provozuje label Screaming Babies Records, kde vycházej naše nahrávky. Má spoustu kontaktů co se týče distribuce, což se fakt hodí teď když jsme vydali naše první album.

Breagha: Vlastně nás i vozí na koncerty když někde hrajeme, naučil mě jak naprogramovat naše bicí a pomohl nám doma nahrát obě naše EPs. Máme velký štěstí, protože většina rodičů lidí z kapel ani na jejich koncerty nepřijde.

Vyrůst v punkové famílii kde oba rodiče byli punks vás muselo dost formovat. Takže jakožto punkový děcka a v současnosti už dospělejší punks musíte mít celkem jasno, co pro vás vlastně punk znamená. Už od malička jste byly punkerky, haha, takže mě napadá, že vlastně ani jiný životní styl neznáte…?

Breagha: Vlastně ani neznáme. Spousta lidí si o naší rodině myslí, že je divná, ale pro nás je to úplně normální, že jdeme všichni společně na punkovej koncert, nebo že tátova kapela zkouší u nás v jídelně  a podobně. Zas je dobrý, že se nemusíme dohadovat co pustit v autě při nějaký delší cestě, protože všichni posloucháme podobnou muziku, haha.

Onnagh: Jojo, máme rádi hodně stejnejch věcí jako naše rodiče, a máme podobný zájmy, což počítám, že je asi trochu neobvyklý, ale vlastně jak jsme se obě i učily doma, s naší rodinou jsme trávily fakt hodně času, což je asi jeden z důvodů proč jsme tak nějak odlišný od ostatních lidí kolem nás, netýkalo se nás vlastně ani to co kdo dělal ve škole.

Bylo pro vás tedy založení kapely přirozeným krokem nebo k tomu došlo na základě nějakého rozhodování?

Breagha: Zkoušela jsem dávat dohromady různý kapely prakticky celej život, ale nikdy to nefungovalo. Nikdo nechtěl moc hrát to co já a bylo skoro nemožný se domluvit na ňákejch zkouškách a tak. Ve finále jsem se rozhodla dělat sólově akustickou muziku, ale to pro mě nebylo úplně ono. Vlastně většinu tvorby Bratakus jsem napsala jako právě akustickou hudbu a když vznikli Bratakus, prostě jsme k nim naprogramovali bicí a měli jsme celej set. Už když jsem je hrála akusticky, v hlavě jsem je vždycky slyšela tak jak je hrajem teď s Bratakus, tenkrát mě štvalo, že to takhle nejde.

Onnagh: Když se poprvé objevil nápad abych hrála s Breaghou, nevypadalo to jako něco co by mělo bejt trvalejšího rázu. Vlastně jsme to viděly tak, že já bych se mohla pár skladeb naučit na basu, udělaly bychom ty bubny a nahrály demo, podle kterýho by Breagha třeba našla lidi, který by s ní chtěli hrát. Ale jakmile jsme se zapojily a pustily se do těch songů, zjistily jsme, že to dobře funguje tak jak to je, takže jsme se rozhodly v tom takhle pokračovat i dál.

Co název kapely znamená?

Onnagh: Bratakus bylo takový slovíčko jaký na nás táta volal když jsme v dětství dělaly ňáký sourozenecký vylomeniny. Nedlouho po tom co jsme se daly dohromady, tátův kámoš se o nás doslechl a rozhodl se o nás něco napsat na svůj web, takže se nás ptal jak se jmenujeme. Do té doby jsme nad tím nepřemýšlely, ale o Bratakus vždycky Breagha mluvila jako o vtipnym názvu pro kapelu, takže jsme do toho šly.

Breagha: Je to sranda, protože pár lidí se nás už ptalo jestli je to latinsky nebo tak něco. Měly bychom tomu vymyslet ňákej hlubší význam a dělat, že to není jenom vymyšlený slovo, haha. No a když jsme měly tendle název, napadlo mě udělat to logo v podobě nevrhle vypadajícího dítěte, a naštěstí Onnagh je umělkyně, takže ho namalovala a logo bylo na světě. Dělá pro kapelu veškerej artwork, což je super. No a protože táta je grafik, tak veškerý naše merch designy a plakáty atd. dělaj oni dva.

Vaše muzika je hodně energická a naštvaná. Jak moc naštvaný jste vy a co vás dokáže vytočit?

Onnagh: Naštvat nás dokáže rasismus, sexismus, homofobie, speciesismus, o těch jsou hlavně naše texty, podle mě je bejt v kapele dobrej způsob jak svůj hněv převést v něco pozitivního, a punková scéna nám umožnila potkat hodně stejně smýšlejících lidí.

Breagha: Když jsme byly mladší, měly jsme kapelu The Sirens s našima dvěma nejlepšíma kámošema, a s tou jsme vystupovali na místní „talent“ show. Když jsme tam dorazili, pochopili jsme, že tam nebudeme vůbec zapadat, lidi tam tancovali „vysočinský“ tance a tak. Odehráli jsme akustickou skladbu o hře na policajty a zloděje, a porotci vůbec nevěděli co nám maj říct, takže řekli: „To bylo tak naštvané a tak punkové, jako byste chtěli pěstí prorazit zeď … máte chuť to udělat?“ jako kdyby punks pořád jen chtěli bušit do zdi, haha. Navíc to ani moc naštvaný nebylo, byl to spíš takovej odlehčenej song myšlenej z legrace. Co by asi tyhle porotci říkali o Bratakus?

Označujete se jako vegan straight edge kapela. Byly jste veganky a straight edge už dřív?

Onnagh: Vyrostly jsme jako vegetariánky a maso jsme nikdy nejedly, veganky jsme zhruba šest let. Naše rodiče a bráška se pro to rozhodli v tu samou dobu, protože jsme si začli číst o čem to vlastně celé v tomhle průmyslu je, a uvědomili si, že z důvodů, které nás vedly k vegetariánství, by bylo pokrytecké nebýt spíš vegani.

Breagha: Straight edge jsme vlastně celý život. Nikdy jsem se nedostala do bodu, že bych cítila, že si neužiju nějakou srandu bez alkoholu. Lidi se nás ptaj jestli nás k tomu vedli Minor Threat, ale my jsme byly straight edge ještě před tím než jsme je poslouchaly, ikdyž nyní jsou jednou z našich nejoblíbenějších kapel!

V takovém malém městečku musí být obtížné rozjet punkovou kapelu, obzvlášť když chceš hrát s lidmi, kteří sdílejí podobné hodnoty. Bylo zařazení automatického bubeníka výsledkem nedostatku lidí v okolí?

Breagha: Ano, rozhodně. Jak říkala Onnagh, nejdříve se naučila do mých skladeb basovou linku, a pak jsme dodělaly bicí, abych mohla vydat demáč a skrze něj pak třeba najít lidi do kapely, ale jakmile jsme spolu začly hrát, brzy jsme pochopily, že právě kvůli místu, ze kterého pocházíme, bude mnohem jednodušší nechat tam automatický bicí a pak už jsme ani nikoho nehledaly. A s tím automatem jsme takhle spokojený. Moc nám do toho nekecá, haha.

Onnagh: Vypadá to, že lidi jsou buď zastánci automatu nebo jsou hodně proti tomu. Ale u nás to funguje dobře.  Je to takový srandovní, protože nejdřív jsme do toho šly, protože jsme neznaly nikoho kdo by s náma bubnoval, a teď nám ten automat plně vyhovuje, přitom teď dostáváme hodně nabídek, že s náma chce někdo bubnovat. Ale ještě jsme nenarazily na nikoho kdo by žil nějak poblíž, ale ikdyby ano, už jsme si na to takhle celkem zvykly a vyhovuje nám to.

Kdo píše songy Bratakus? Pracuje na tom společně nebo máte role nějak rozděleny?

Onnagh: Breagha skládá songy a programuje bicí, pak uděláme basu a společně vokály.

Breagha: Já většinou složim kytarovej riff, a pak přijdou na řadu texty. Hraju si to pro sebe pár dní a pokud se mi to pořád líbí, naučím to Onnagh. Potom naprogramuju bubny a vyzkoušíme to dohromady jestli to funguje, protože někdy ten song může znít dobře když se ho učíme, ale pak se zapojíme a zahrajem to společně s bubnama a zjistíme, že to úplně nefunguje a potřebujem tam některý věci změnit a předělat.

Žijete společně, jste v každodenním kontaktu, nebo se vídáte jenom na zkouškách?

Onnagh: Bydlíme společně, takže se vidíme fakt každej den, aparát a nástroje máme v ložnici u Breaghy, což nám usnadňuje kdykoliv začít zkoušet.

Breagha: Hodně času trávíme společně, zkoušky, cestování, koncertování, s Onnagh trávím nejvíc času ze všech lidí. Málokdy máme čas si vyrazit s kámošema, pokud nepřijdou na koncert. Máme štěstí, že nám to tak klape!

Sestry. Jak spolu vycházíte? Vypadá to, jako byste byly celý život spolu, teď spolu i hrajete, vypadá to všechno tak bezproblémově.

Breagha: Jak už jsem říkala k předchozí otázce, vycházíme spolu fakt dobře. Nedovedu si představit být v kapele s někým s kým si nerozumíte nebo se pořád dohadujete. To bych nemohla. Dobrý je i to, že máme podobnej smysl pro humor.

Onnagh: Jo to je vlastně trochu problém, protože trávíme hodně času vtípkama a smíchem místo abysme zkoušely a dělaly na muzice, bejváme často takový roztržitý. Ale to je přece furt lepší než nebejt schopný něco složit, protože se pořád hádáte!

Jak vnímáte současnou společnost celkově ve světě? Důsledky brexitu, uprchlická krize, ultrapravice v mainstreamu, strach z jaderné války, atd. Vidíte budoucnost v pozitivním světle?

Breagha: Podle mě by se člověk měl snažit dívat se do budoucna pozitivně, protože jinak by ho všechny ty hrozný věci co se dějou mohly semlít a pak už by nebyl schopen se pokoušet něco změnit k lepšímu.  Podle mě je velkej problém dneška to jakým způsobem média zobrazují co se děje, jak věci dokážou překroutit a vecpat ultrapravicový pohledy na svět lidem, který se snažej obvinit někoho z toho co se děje, takže oni pak svou nenávist směřují špatným směrem a věci se zhoršují a zhoršují. My můžeme prostě doufat, že dostatek lidí rozpozná jak se věci opravdu mají, a přestanou věřit lžím fašistů, než bude příliš pozdě.

Onnagh: Absolutně souhlasím. Máme na tohle téma song s názvem „Blindfold“, kterej vyšel na antifašistický kompilaci u Global Resistance Records, kde jsme spolu se spoustou skvělejch kapel, tak se po tom kdyžtak podívejte.

Breagha: Na druhou stranu je mnoho lidí, kteří organizují demonstrace, benefiční koncerty, pořádají charitativní akce, mají různé proslovy na koncertech, píšou fanziny  a všeobecně dělají skvělou práci v  tom, aby pomáhali šířit pozitivní poselství a snaží se o nějakou změnu.

Jaký je vaše živobytí? Chodíte každý den do práce, jste na volné noze nebo je pro vás práce sračka?

Breagha: Tak nějak děláme na plnej úvazek kapelu. Občas během léta pracujem jako servírky v čajovně hradu blízko místa kde bydlíme, ale to je spíš abychom jim vypomohly, protože někdy potřebujou víc personálu. Takže aktuálně nevyděláváme moc peněz, ale zas děláme to co chceme.

Onnagh: Dokud bydlíme u rodičů, tak se nemáme špatně. Je to fajn nebýt vázaný v nějaké práci, takhle můžeme trávit víc času pro kapelu, můžeme jezdit kdykoliv hrát koncerty, i ty který jsou domluveny na poslední chvíli (pokud tedy stihneme zabookovat místa v autobuse když nás tam táta nemůže odvýzt).

Jakou muziku máte rády? Už jste pár koncertů odehrály, takže nám nejspíš můžete doporučit pár kapel, po kterých bychom se mohli podívat.

Breagha & Onnagh: Jak už jsme říkaly, hrály jsme s tolika skvělejma kapelama, ale mezi naše nejoblíbenější patří:

Gay Panic Defense – queercore punks z Kirkcarly (přístavní město nad Edinburghem – pozn. Buky), který mluvěj o velmi důležitejch věcech. Důležitá kapela. Skvělá hudba, skvělý živý vystoupení, skvělý lidi! Mrkněte po nich na bandcampu, nebo ještě lépe – zajděte na jejich koncert!

Sick of Talk – fajnovej hardcore z Glasgow. Sick of Talk hrajou rychlý a krátký punkový songy, po kterejch budete chtít další a další. Jejich energický koncerty a parádní songy vás donutěj odcházet z jejich koncertu jako jejich fanda. Nedávno vydali eponymní sedmipalec, kterej rozhodně doporučujem, náš oblíbenej song na něm je „Hell-O“, celá rodina nemůže ten riff dostat z hlavy a furt si ho pobrukuje.

Brian Curran – akustický punk. Brian je součástí punkové scény v Glasgow už řadu let, můžete ho znát z kapel jako Disaffect, Quarantine, Debris, Ruin, chvilku hrál i ve Scatha, teď hraje sólově akustickej punk, kterej má všechno co od něj požadujete, uřvanější vokály a chytlavé refrény. Jeho poslední nahrávky „The Triad of Impairments“ jsou tři úžasný EPs nazvaný „Imagination“, „Communication“ a „Interaction“, jejichž poruchy způsobují autismus (vývoj komunikace, sociální interakce a imaginace – pozn. Buky). Všechny peníze z jejich prodeje putují na podporu Scottish Autism Charity.

Joyce Delaney – DIY Bubblegum pop z Glasgow. JD jsou stejně zábavný jako talentovaný. Jejich chytlavý songy vás nejen donutí se hodně smát, ale zároveň je dlouho nebudete moct dostat z hlavy. Povídání mezi jednotlivejma skladbama je v celkovém prožitku z JD stejně důležitý jako samotná hudba. Zatím toho nemají moc nahraného, ale něco najdete na jejich bandcampu.

Anxiety – noise punk z Glasgow. Všichni jsou to hrozně dobrý muzikanti a performeři. Na jejich koncertech vás ta stěna distort hluku a vokály na dva mikrofony úplně smetou. Dopředu nikdy nevíte co se bude dít, ale určitě můžete čekat něco velkýho, protože zpěvák Michael se rozhodně neomezuje na uspořádáný vystupování jenom na pódiu. Zajděte na ně! Taky si můžete poslechnout jejich poslední nahrávku „Wild Life“.

The Twistettes – další sesterský rock ze Skotska! Chytlavý songy a singalongy, hutný basový linky a důrazný bicí. To že nemaj kytaristu rozhodně není žádnej nedostatek. Projely celý Skotsko, Anglii a dokonce si zahráli v Korei! Teď maj venku album s názvem „Jilt the Jive“.

Insufferable – hrozba pro veškeré smysly. Zajděte na ně a přesvědčte se sami.

The Fnords – královny vyřvanýho surf punku, hrajou rychlý energický songy o hororovejch filmech a různejch duchařskejch záležitostech, na který se prostě nedá netancovat. Když jsme je viděly poprvý, zatímto zpěvačka Sarah hned  v úvodním songu ječela v refrénu „I like to die!“, její prst uvízl mezi strunama, ona si ho roztrhla a krev jí postříkala celou tu bílou desku na kytaře. Okamžitě jsme se staly jejich fanynkama. Teď zrovna maj vydávat něco novýho, mezitím si můžete poslechnout jejich album „Children Shouldn´t Play With Dead Fnords“.

Hex – hardcore z Leedsu s ženským zpěvem. Nikdy jsme o nich neslyšely dokud jsme s nima nehrály v loňském roce v takovym malym klubu v Aberdeenu. Byly totálně skvělý a stejně tak to vidělo veškerý osazenstvo, což vyústilo v parádní koncert. V červenci loňskýho roku vydali EP „La Voision“.

Jaký máte plány pro rok 2018? Turné, festivaly, další nahrávky, rozšíření sestavy … ?

Onnagh: Pro příští rok už máme zabookovanejch hodně koncertů, takže se na to moc  těšíme! V lednu letíme na Kanáry odehrát tam pár koncertů, což bude super, a rády bychom taky zabookovaly turné po Skandinávii. Nedávno jsme vydaly naše první album, takže se teď chceme soustředit na jeho propagaci, ale zároveň už máme nějaký nový věci pro další nahrávku.

Breagha: Děkujeme moc za rozhovor. Vegetable rights and peace … Bratakus X.

https://bratakus.bandcamp.com
https://www.facebook.com/Bratakus
http://bratakusmerch.bigcartel.com