“Punkovou image už nehrotím tak jako dřív”, říká Kejkla z Voltage records, BOY a Mad Pigs

Martina jsem poznal někdy okolo roku 2002/2003, tehdy jako bubeníka rozjíždějících se brněnských Mad Pigs, se kterým mě seznámil jejich kytarista Klobi. Od tý doby uplynulo hodně vody v řekách a on prošel obrovskej kus cesty. Z alkoholu holdujícího barevnýho punkera, přes muzikanta, tour managera, vydavatele desek a vášnivýho cestovatele, až po distingovaně vystupujícího mladýho muže, kterej denně sportuje, pracuje na sobě po fyzický i duševní stránce, testuje svý možnosti a překonává vytyčený hranice. Když jsem se s ním naposledy viděl na koncertě Balaclavy v Brně, svěřil se mi, že se chystá vydat na opuštěný ostrov v Indonésii a dát si tam týdenní survival. Naše shledání nebývají zrovna častá, a přestože se můžeme v některých pohledech na svět kolem sebe trochu rozcházet, byla vždycky maximálně vlídná, přátelská a upřímná. Věřím, že množství zážitků a Martinova otevřenost je cítit i z následujícího rozhovoru.

Ahoj, právě se vracíš z turné s Defiance, na který jsi přesedlal v polovině turné s Monster Squad. Jak moc může naplňovat takováhle činnost člověka, kterej procestoval “celej svět”? Je to stále plnění snů? Je to kombinace tvejch nejoblíbenějších zálib – muziky, cestování a kamarádství? Stále se těšíš stejně jako před svým prvním tour?

Ahoj Buky, dobrá otázka. Jasně, že mě to pořád naplňuje. Nekoukám se na to tak, že jsem někde byl xkrát, tak už mě to nebaví. Miluju punk rock, cestování, poznávání nových míst a pokaždé, když se někam vracím, tak objevím něco novýho, co jsem předtím neviděl. Umím si najít zábavu všude a nevěřím, že jsou na světě nudný místa. Stačí jen objevovat a mít zájem o to najít něco, co tě bude bavit nebo bude inspirovat.

Jak to máš s prací? Jak se tohle dá skloubit? Dovedeš si představit, že by sis hledal jiný koníčky, kdyby to kvůli tomuhle zkrátka nešlo?

Od příštího roku začínám novou práci pro Burning Heart records ze Švédska. Moc se na to těším, protože to bude kombinace všeho co jsem do teď dělal, ale bude to víc klidný. Buduju teď rodinu a nemám už tolik času jezdit na všechny tour, ale tady budu mít na starosti několik kapel a občas, když bude třeba, tak někam pojedu. Hlavně se moc těším na to, že budu moct pomáhat mladým kapelám plnit jim jejich sny, protože sám vím, jak moc důležitý je žít spokojený život a mít vedle sebe někoho, kdo ti k tomu cíli pomůže dojít.

Co všechno obnáší zabookovat euro tour “větší” punkový kapele? Síť kontaktů je za ta léta už zřejmě poměrně stabilní, ale s čím v tomhle procesu nejvíc bojuješ?

Máš pravdu, ta síť je celkem stabilní, ale nikdy to nejsou ty stejní lidi, protože každýho pořadatele baví něco jinýho a já stále pracuju s fanouškama, co chtějí svoji oblíbenou kapelu ve svým městě. To má svoje výhody a nevýhody. Je dobrý, že do toho jdou s větším nasazením, protože mají o kapelu upřímný zájem a fakt se snaží udělat maximum, ale nevýhodou je, že nemají takový zkušenosti jako profi pořadatelé, takže je někdy složitý požadovat standart, který kapela na turné potřebuje. Oni s tím nemají zkušenost a občas jsou překvapení, že my chceme něco, co jejich kámoši na tour nepotřebovali. Vždy do toho vstoupí někdo nový, takže je to celkem pestrý, ale nejvíc bojuju s dodržováním dohody, kterou jsme si domluvili. Nemyslím tím peníze, ale hlavně čas a kvalitu toho, jak má akce proběhnout.

Pokud vím, před časem došlo k problémům s turné Hattrickers, který odstartovaly zrušením jejich koncertu ve Francii. Můžeš nám říct, o co tam šlo nebo proč k tomu došlo?

Uf, to bylo celkem drsný. Vztahy v Japonsku jsou poměrně jiný než v Evropě. Lidi si tam žijí svoje životy a druzí to plně respektují, takže je tam celkem příjemný si žít ve své bublině, aniž by tě někdo soudil dle své optiky vidění světa. Co se Hat Trickers (dále HT) celkem vymstilo bylo to, že hráli společný koncert s jednou japonskou skinhead kapelou, která na první pohled vypadala jako každá druhá skins kapela, ale v pozadí bylo několik rozhovorů pro servery, které se netajily sympatií k Blood & Honour a dalším odpadem. Zcela logicky to HT netušili a nemají s náckama nic společnýho. Nikdo z nás o tom nevěděl do doby, než jsem dostal e-mail od pařížského pořadatele, který naléhal na zrušení akce v Paříži, protože dostal několik zpráv od lokálních antifašistů, kteří na něj tlačili. Pak mi došel další e-mail od německého pořadatele, který ze stejného důvodu zrušil hned dalších 5 akcí v Německu a větší podporu jsme nedostali ani od Last Resort v Anglii, kteří měli bookovat koncerty v UK, takže pár týdnů před turné jsme museli všechno zrušit a Hat Trickers zůstali v Japonsku. Nejvíc mě na tom mrzí to, že s náma nikdo nebyl ochotný komunikovat a pokládat otázky. Prostě HT chladně odřízli a tím bylo vše vyřešeno. Jak znám Japonce, tak pro ně je teď Evropa uzavřená kapitola a pro mě to byla hodně nepříjemná zkušenost s krátkozrakostí a nenávistí, která v lidech vře. Máme tendence dělat se lepšíma na základě dogmat, ale neumíme ohnout páteř, abychom začali debatu, která nám může dát odpovědi.

Jezdil jsi i s velkou kapelou jako Misfits, jaký to bylo se s pánama sblížit? Oťukávali jste se už nějak předem nebo jsi skočil rovnou do vody? Nepředpokládám, že by to bylo úplně stejný jako když jedeš někam třeba s The Virus …

Moje seznámení s Misfits je víc přímý, než bys čekal. Když Hat Trickers dostali nabídku jet turné s Misfits po Evropě, hned mi psali, jestli nepojedu s něma. Na první akci v Německu, když jsem chystal merch pro HT, za mnou došel Jerry Only s tím, jestli jim nechci taky prodávat merch, že jejich merchguy nedávno umřel… Řekl jsem, že se na to moc necítím, ale on mi tvrdil, že o nic nejde, tak jsem to přece jen zkusil. Na konci večera jsem se málem podělal, protože jsem vůbec nestíhal. Ale ukázalo se to jako dobře placený job, takže jsem další 3 týdny dělal merch pro obě kapely. Misfits, který jsem zažil já  (Jerry Only, Dez Cadena a Eric “Goat” Arce) byli po lidské stránce super. Žádný rock-star manýry. Celá parta včetně crew byli přátelský lidi, s kterýma byla sranda. Nejvíc mě bavil Dez Cadena z Black Flag. Chlapík, co si odžil svoje, a který byl nejvíc nohama na zemi. Jsem jim vděčný, že mě vzali mezi sebe. Mohl jsem se podívat do zákulisí koncertů kapel jako Alice Cooper, Iron Maiden, KoRn, Motorhead a dalších. Byly to fakt zajimavý chvíle. Vtipný bylo, když jsme byli na obřím gotickým festivalu v Lipsku, ke kterýmu patřílo i Expo se všema těma gothic hadrama. Jerry  Only je vizionář a především businessman. Procházeli jsme spolu ten veletrh a on šel v civilu, v kterým ho nepoznáš. Tepláky, triko, kšiltovka a dioptrický brýle jak popelníky. Kolem nás procházel mladej kluk v triku Misfits a Jerry na něj: “Hej, pěkný triko kámo” a kluk se na něj tázavě podíval a odpověděl “You know what, fuck off” haha. To bylo fakt hodně vtipný.

Ohledně Misfits jsem slyšel historku tuším z Mexika o pistoli u hlavy zvukaře a rabování nákupního centra, kde byl koncert. Nakolik se to zakládá na pravdě, můžeš se k tomu vrátit?

Na tom koncertě jsem nebyl, ale slyšel jsem tu story přímo od nich, takže to bude pravda. Misfits hráli v Mexiku v nějakým obchodnim centru a celou akci pořádal místní mafoš. Kapela si na zvukovce všechno nachystala a když přišel koncert, tak se pořadatelovi moc nezamlouval zvuk kapely a šel za podiovým zvukařem. Úplně na kašu chtěl začít štelovat zvuk dle svých představ. Když se zvukař chvilku cukal, tak na něj mafoš vytáhl pistoli a koncert tím ukončil. To byl samozřejmě ten nejhorší tah co mohl udělat, protože místní děcka to vyřešily tak, že rozsekaly celej obchoďák na molekule a borec si tím zajistil asi to nejhorší probuzení a kocovinu, jakou si můžeš představit.

Těch adrenalinovejch zážitků z tour bude asi víc, že? 🙂

To si piš! Rvačky, krádeže merche od sekuriťáků, jízda nočním ruským vlakem, vyprodaný koncerty kde lidi rozbili okna, aby se dostali dovnitř, stupidní otázky, drogy… Prostě všechno co si dovedeš představit. Někdy, když se to děje, tak je to hroznej opruz, ale s odstupem času na to všechno rád vzpomínám, protože si pak říkám, že fakt žiju život a ten je o kolektování zážitků.

Jezdíš s kapelama  i do Ruska, setkali jste se tam s nějakejma trablema třeba ze strany nácků nebo třeba buzerace ze strany státního aparátu?

Byl jsem v Rusku třikrát a vždycky to bylo v pohodě. Nekonalo se žádný drama, ale vždycky to cítíš ve vzduchu. Chodí s tebou partička třeba deseti lidi, která vždy má několik profi boxerů nebo borců co se umí prát. Komický je, když dojdou borci a mají na sobě monokly a šrámy, ale tvrdí ti, že se tam moc nervou. Na otázku, kdy naposledy se rvali s náckama ti řeknou, že včera ve vedlejší ulici… Rusko je jiný svět. Koncerty jsou vždy plný a neskutečně divoký a upřímný, ale každý den tam můžeš vidět ten bizar jak z “From Russia with Love”. Já osobně mám Rusko rád, ale už bych si to někdy rád dal i jinde než v Moskvě a vycestoval na venkov.

Osobně jezdíš s kapelama po světě pořád, ale přeci jen, nemrzí tě, že jste to s Mad Pigs netáhli dál, a že jste o tohle jako kapela třeba přišli?

Ooo ano, mrzí mě to moc. Myslím, že jsme měli velký možnosti, který jsme nevyužili. Ale to je úděl toho, když děláš kapelu s několika dalšíma lidma. Každý vidí svoji budoucnost jinak a časem jde svým směrem a pak se to těžko ovlivňuje. Na druhou stranu jsme odešli ve správný čas, protože vně kapely už to vřelo a vážím si toho, že jsme se dokázali shodnout a utnout to dřív, než by bylo pozdě. Jsem hrozně vděčný za ty časy a úžasný koncerty co jsme díky lidem zažili. Moc bych si přál, aby víc mladých děcek začalo dávat dohromady kapely a hráli. Vážně to stojí za to!

Jak vůbec na dobu s Mad Pigs vzpomínáš, je něco co bys zpětně vzal zpátky nebo udělal jinak?

Vzpomímán na ty časy s radostí a s pokorou. Bylo to super období našich životů. Absolutně upřímný a svobodný rozhodování o tom jak budeme žít. Měli jsme to velké štěstí cestovat po světě v dodávce a dělat to, co nás baví. Potkávali jsme lidi co nás formovali a bez tohoto období bych nebyl kde jsem teď. A co bych udělal jinak? Spoustu věcí kamaráde. Těžko říct co konkrétně. V té době jsme prostě věci řešili s horkou hlavou a taky nejlépe, jak jsme uměli. Dnes vidím hodně věcí jinak a taky bych i určité situace řešil jinak, ale vše se stalo tak jak mělo.

Máša hraje s Tummo, Klobi žije v Irsku … jste s klukama ještě nějak v kontaktu? Zůstaly přátelské vazby nebo se na základě rozličných aktivit tyhle vazby přirozenou cestou přerušily?

S Mášou se vidím celkem často a jsme stále v kontaktu. Klobiho jsem neviděl několik let a se zbytkem jsem v kontaktu jen okrajově, protože každý šel svou cestou. S Mášou občas nahodím debatu, jestli MAD PIGS na pár koncertů neoživit, ale ještě jsme se nikam nedostali, takže to asi zůstane tam, kde to skončilo. Vlastně ani nevím jestli je o nás zájem, takže bychom viděli, kdyby se něco konkrétního ukázalo. Já jsem stále ready, takže mi jen dejte vědět kdy a kde.

Tvůj shop se vrámci Voltage records před časem přesunul na čistě internetovou bázi. Neuvažuješ zase o kamenném krámě? Má to vůbec v dnešní době ještě smysl?

Konec kamenného obchodu mě stále mrzí. Ufinancovat byla jedna kapitola, ale pravý důvod proč jsem skončil bylo to, že byl obchod ve velice krátkém čase 6x vykradený a zničený neznámým pachatelem. Než jsem to dokázal vyřešit, tak už byl obchod fakt ve špatným stavu a já úplně vyhořel. Myslím, že každý větší město by mělo mít svůj kamenný obchod, který dokáže nabídnout kvalitní/aktuální desky, a taky by to mělo sloužit jako infocentrum a meeting point, o co jsme se ve Voltage records snažili. V Brně se to bohužel nakonec nepodařilo a já už o pokračovaní neuvažuju.

Nevydáváš sice desky jako na běžícím páse, za to je to ale většinou trefa do černýho a nějakej masterpiece. Soustředíš se výhradně na kapely, ke kterejm máš nějakej osobní vztah? A jak v tomto směru vnímáš český kapely, mají u Voltage šanci?

Děkuji 🙂 Já to beru jako můj koníček. Vydávám maximálně 500ks od titulu a to je pak jasný, že s mým tempem vydávání to ani jinak brát nejde. Vydávám kapely, které mě baví. Není to o tom, jestli jsou z Česka (mmj. jsem vydával Climax, Tales of Error, See you In Hell…) nebo USA, ale o tom, jestli mě to chytne a budu tomu věřit. Pak jsem si jistej, že můžu nabídnout to nejlepší i těm kapelám, s kterýma pracuju.

Vydáváš už pouze na vinylech? Staráš se výhradně o evropskou distribuci? Minimálně u posledních dvou kousků jsem zaregistroval, že byla nasazená stejná cena u limitky jako u standartní verze. Jak to jde s prodejností?

Jo, vydávám už jen vinyl, protože o CD není takový zájem. Teď nejlépe funguje streaming, na kterém se s kapelama zatím moc nedaří domlouvat a pak vinyl, protože lidi se k tomu vrací a má to stále svoje kouzlo. U posledních dvou titulů jsem spolupracoval napůl s americkýma labelama, takže pak jsem měl na starosti Evropu a zbytek světa jsme si rozdělili dohodou a nebyl v tom nikdy problém. The Virus se prodávaly skvěle a dělali jsme ve velmi krátkém čase dolis. U Monster Squad to bylo trošku horší, ale bylo to i tím, že jsme měli menší rozpočet na reklamu a to se na tom odrazilo. V Americe ale museli dolisovávat, takže tam se jim určitě dařilo lépe.

Máš nějakej vydavatelskej sen? A nemyslím tim pouze hrající kapely, popusť uzdu svý fantazii 🙂

Hmmm, jasný! Black Uniforms ze Švédska! Tu kapelu miluju a něco od nich vydat by bylo super! A pak kapely, který se k Voltage records hodí – Defiance, Casualties, Unseen nebo třeba Complete Control. Tam fakt nejde o ziskové věci, ale kapely, které mě vrámci Voltage records baví. Ale já jsem spokojenej, spousty kapel co jsem si přál vydat jsem vydal a nemůžu si stěžovat.

Kdybych nevěděl co s lovama, tak bych na apríla rád vydal fake v podobě neexistující kapely z 80’ a trošku si tím udělal prdel z fanatických sběratelů úplně všeho co zní jako KBD a je fuk, že to je vážně blbost 🙂

Mezi americkejma punks máš spoustu kamarádů, se kterejma se navštěvuješ. Jak se tam staví punks k Trumpově politice? Mají spíš jednotný názor nebo je tam nějaká pluralita, nějaký názorový pnutí? Byli by radši kdyby se úřadu chopila Clintonová nebo by to brali jako stejný zlo? Jak známo, někteří nedělají velké rozdíly mezi Trumpem a Obamou, mezi republikány a demokraty, které považují za dvě strany stejného systému, založeného na korporátní mocenské struktuře, ovlivněné bankama a lidma z Wall Street. Chápu, že u řadových amerických občanů se tohle bude hodně lišit stát od státu, je to tak i u punks? Shodou okolností se zrovna nyní řešil Mike Ness ze Social Distortion, který napadl během koncertu Trumpova příznivce, naopak o dalších (třeba Michael Graves když jsme byli u těch Misfits, či Dave Smalley z ex-Dag Nasty / Down By Law / ALL / DYS) se hovoří jako o jeho obdivovatelích…

Většinu času se pohybuju v Kalifornii, kde má obrovskou podporu Bernie Sanders a spousta mých kamarádů si přála v čele státu jeho. Clinton a Trumpa pak viděli celkem podobně, i když Trump díky své kontroverzi a nakonec i vítězství je větším trnem v oku. Ale mám takový dojem, že hodně lidí rezignovalo a prostě se o tom nebaví a jen Ti řeknou klasické odpovědi a moc se z toho nedozvíš, protože se téma začne točit jinam. Obamu moji kámoši celkem brali, ale teď je to fakt průser a díky jeho migrační antipatii jsem slyšel o jednom případu, kdy šla policie po jednom známém od mého kamaráda a to se předtím tolik nedělo.

Myslíš, že politické změny byly jednou z příčin, proč se známé americké punkové kapely začly vracet ze záhrobí? Nebo je to spíš shoda okolností, kdy jim spíš než to začaly chybět starý časy a zároveň cejtili, že tahle část subkultury se s jejich odchodem a zánikem labelů jako Punkcore nebo Charged recods posunula do ústraní?

Přál bych si napsat, že ano, ale já jsem u těch comebacků celkem skeptickej. Hodně anglických pokusů končí většinou fiaskem a i přes to, že jsem celkem hipík a tvrdím, ať si každý dělá co chce a nese zodpovědnost za svoje rozhodnutí, tak zde si dovolím mluvit jako fanoušek a já to prostě nerad sleduju. Jestli v tom je touha se urvat z rodinného života, peníze nebo upřímná touha začít znova šířit svoje myšlenky asi ukáže čas a konkrétní směr těch kapel.

Vždycky jsem miloval Mau Maus (UK) a když jsem byl teenager, tak jsem hltal jejich videa z osmdesátek a vždy říkal Rajčákovi z Hradce, že vypadá jak kdyby v té kapele hrál. Na druhou stranu jsem byl ale rád, že jsem je nikdy nestihl naživo. Letos měli Mau Maus comeback a já si to nechtěl pokazit a nesnažil se na ten koncert dostat. Nevím jestli to byla chyba, ale radši si je budu pamatovat z těch videí. Dobrý comeback, který jsem si fakt užil, byl návrat The Professionals (UK). Sice bez Steva Jonese, ale i tak mega, giga super!

Vnímáš na osobní úrovni nějaký rozdíly mezi třeba americkou a japonskou punkovou kapelou?

To není o kapele, ale celkově o kulturním prostředí, z kterého ta kapela přichází a tak můžu napsat, že vnímám rozdíl mezi Japoncem a Američanem.

Posuneme se k tvojí kapele BOY, fungují ještě? Máš na ně čas?

Posledního půl roku jsem moc neměl, ale máme rozdělanou desku, ke které musím dodělat texty, takže se teď čeká jen na mě. Měli jsme v kapele hodně organizačních změn a teď máme externě dva nové členy, kteří oba hrají ve velkých kapelách, takže chceme pokračovat dál, ale asi to vypadá, že BOY necháme spát a vrátíme se s jiným názvem a v jiné sestavě, kde nebudeme tak aktivně koncerovat, ale snad to bude stát za to.

Od vašeho prvního EP se zvuk kapely hodně změnil, dokážeš říct co by dneska s BOY bylo, kdyby do hry nevstoupili Turbonegro?

Turbonegro nás hodně ovlivnili, to je fakt. Nevím kámo. Možná bychom šli spíš k 77 soundu, který mě taky hodně baví, ale vím, že zbytek kapely to tak nemá, takže tento rockový zvuk nám všem sedl nejlépe a baví nás to hodně. Jsem zvědavý co řekneš na nový materiál, protože se pořád vyvíjí, ale nedokážu si představit, že budeme někdy čistě rocková kapela, protože všichni pocházíme z punk prostředí, ty kořeny ctíme, nezapomínáme a pořád nás to hodně baví a ovlivňuje.

V souvislosti s kapelama jako Turbonegro, Misfits a koneckonců i Boy mi vyvstává na mysli Joe Shithead z DOA, který řekl něco v tom smyslu, že existují dva druhy kapel: jedna staví na písničkách, druhá je více teatrální a hodně to staví na vizuální stránce koncertů. Asi se nebudu ptát zda to vnímáš podobně, ale spíš jak velkou důležitost přisuzuješ právě té vizuální stránce koncertu, budeme-li se vrámci nějakejch mantinelů pohybovat spíš na punkovejch pódiích …

Já osobně velkou. Vždy jsem měl pocit, že to všechno má hrát dohromady. Punk je o názorech a postoji, ale taky k jeho kultuře patří image a když jdu na kapelu, tak mám rád, když je to všechno v rovnováze a vedle hudby, textů a energie je taky pohled na kapelu. Ale už to neřeším jak dřív. Sami jsme si s MAD PIGS užili dost keců na to, že moc hrotíme image a já jsem se dokonce objevil v jednom japonském hardcore fanzinu s posměšným popiskem, takže vím, jak je nepříjemný když někdo řeší to co si oblíkneš. Proto je mi to už jedno co si kdo obleče, protože hlavní je to, ať se sám cítí dobře v tom v čem chce a může tak líp šířit to co dělá a miluje.

Měly na tebe (potažmo Boy) vliv i návštěvy Japonska, kde je to (nejen) v tomto směru z evropského pohledu asi poměrně bizarní?

Samozřejmě! Japonsko je v tomto úplně extrémní. Ty kapely tam udávají směr a pokud to někdo popře, tak neví o čem mluví. Tam každá kapela striktně drží svůj styl a jsou na to náležitě hrdí. Všechno mají maximálně dotažené do nejmenších detailů. Hrozně dobře se na jejich koncerty dívá. Japonci jsou mistři v tom vzít něco co vzniklo někde jinde, pak si to překopou, vytuní, dotáhnou to k dokonalosti a pak to často zní nebo vypadá líp, než originál. Jo, pokud se bavíme o image, tak mě i kapelu Japonsko dost ovlivnilo a v našem dokumentu z Japonska “Chaos Across Japan“, který jsme s BOY natočili, to je jasně vidět. Dokonce se vzájemně podporujeme s jedním obchodem z Nagoji, který takto spolupracuje / spolupracoval s ASTA KASK, D-CLONE, HAT TRICKERS apod.

Jak vnímáš podepisování punk / hc kapel s major labelama? Je lepší zůstat DIY a UG nebo se pokusit své poselství a ideály šířit i pro širší spektrum posluchačů?

Asi to vnímám tak, že je to osobní volba každé kapely a jejich členů jakým směrem pošlou svoji kapelu a jak si popřípadě moc naserou do pusy nebo naopak pomůžou rozšířit nějakou skvělou myšlenku. Věřím, že u některé kapely to může být ku prostěchu všech a je dobře, že se jejich myšlenky a hudba dostane širšímu publilku a u jiné to může být vnímáno jako podraz svým ideálům, takže to bychom se spíš museli bavit o konkrétních případech, ale v zásadě se nechci dostat do role, že budu někoho za tyto kroky soudit. Jinak toto téma je tenký led, protože pokud chceme řešit kapelu u jakého je labelu, tak je možná taky dobrý si zjistit, komu hrávají na festivalech…

Hodně cestuješ po světě, poznáváš různý místa čistě turisticky nebo třeba někde zajdeš někam na koncert, nebo do klubu, ochutnat místní podzemní underground? Nemyslím to tak, že bys třeba jako filmař někde hledal svoje “filmový lokace”, ale spíš nasávat atmosféru nebo se nechat inspirovat ohledně svejch hudebních aktivit a věcí s tim spojenejch?

Popravdě dřív jsem byl více aktivní a vždy jsem ty místa hledal, ale teď jsem to nechal spíš o náhodě, protože se záběr mých zájmů rozšířil a času je málo. Ale teď z paměti si vzpomínám na dvě lokace, který opravdu stojí za řeč. Když jsem jel na nový rok na Island, tak jsem v Reykjaviku objevil punkový muzeum, který udělali z bývalých veřejných záchodků v centru města. Celý to na mě působilo jak z dob HNF 🙂 Místní “průvodkyně” mi pak dala info o koncertě, který se ve městě konal, takže jsem si dal i punk koncert na Islandu a to byl návrat tak o 15 let zpátky.

Podobný zážitek jsem měl v Pekingu v Číně, kde jsem se dostal na lokální koncert kousek od náměstí Tien An Men. Kapely tam hrály na úplně rozvrzaný komba, borec z jedné kapely měl na hrudníku regulerní svastiku a všechny kapely prý zpívaly proti systému, takže tam byla furt nervozita, kdy to někdo nahlásí a koncert bude ukončenej. Vše proběhlo v klidu a končili jsme společnou večeří na ulici.

Jsem fakt velkej turista, takže jdu kamkoliv, kde citím, že to může být zajímavý a inspirativní a v mnoha případech je to úplně mimo punk záběr a je to sada. Dal jsem si cíl procestovat 100 zemí, takže myslím, že ještě bude o čem vyprávět.

V souvislosti s předchozí otázkou, a koneckonců i poznáváním rozdílnejch kultur, můžeš říct, kde by sis ze svýho pohledu a svejch zkušeností představil nejideálnější místo pro život? Pochopitelně jde těžko srovnávat Tokio s Islandem, proto se neptám kde se ti nejvíc líbilo, ale spíš kde by ses rád usadil, kdybys nemusel koukat na nic okolo… Nebo jsi ten typ, co se vždycky rád vrací do svý domoviny? Pro mě jsou tyhle návraty vždycky noční můra…

Ty tvoje noční můry chápu! Já tomu říkám “ponávratová deprese” hehe. Nejhorší to je při příjezdu z Asie, kde jsou všichni extrémně zdvořilí, slušní a ochotní, a návrat do Vídně na letiště mezi ty nepříjemný můry na přepážce byla vždycky strašná facka. Teď jsem víc v klidu a nevnímám jejich frustraci a je mi dobře. Dřív jsem chtěl furt žít někde jinde, než tady. Hodně jsem přemýšlel o Kalifornii, kam často jezdím, a taky o Tokiu, ale nakonec jsem zjistil, že vše co jsem potřeboval najít ke spokojenýmu životu mám tady v Brně. Mám tu přítekyni s dětmi, rodinu, kamarády. Celý život hodně cestuju, takže jsem si to vynahradil takto a perfektně mi sedí mít domov v Brně a když je potřeba tak si někam zajedu a pak se mám kam vracet.

Který “neznámý” kapely tě v poslední době zaujaly nebo nejvíc oslovily?

Teď na tour s Defiance mě hodně překvapila kapela Fox Devils Wild z Berlína. Byl to zrovna ten den na tour, kdy jsem byl už celkem unavenej a neměl jsem moc náladu na to být v klubu. Nakonec se na podiu objevila parta s ksichtama zmalovanejma warpaintem a liščím ohonem na zadku. Hráli chytlavej gothic/punk s klávesama jako Sisters of Mercy. Baví mě Breakout z Francie, Kvelertak s Ivarem ze Silver jsou neskutečná sada.

Máš ještě čas sledovat i domácí kapely?

Bohužel moc ne, doporučíš mi něco?

Vole! Je punk mrtvej?

Na to ať si každý odpoví sám… Já to neřeším.

Ušel jsi kus cesty. Kdyby ses měl ohlédnout zpět, jaký byl Kejkla řekněme v roce 2008 a jaký je dnes? Jak se změnily očekávání a sny, názory a hudební vkus?

Díky! Popravdě můžu říct, že jsem se změnil hodně. Moje podstata zůstala stejná jako předtím, ale víc jsem začal přemýšlet kam a komu směřovat svoji energii a čemu věnovat čas a úsilí. Život po třicítce mě začal bavit daleko víc a svoje základy se snažím stavět na pokoře. Asi jsem víc nudnej, protože skoro vůbec nepařím. Kejkla v roce 2008 dokázal být ukázkovej idiot, když neznal míru. Hudební vkus se dost rozrostl a poslouchám všechno co mě chytne. Ke klasické hudbě jsem si pořád nenašel cestu 🙂 Už asi nejsem klasický punkáč jako před deseti lety, protože upřímně řečeno žiju dost běžný život, ale punk mi pomohl nastavit důležité etické hodnoty, které často u běžné společnosti nenajdeš, protože dostáváme zvrácený vzory “úspěchu”.

Martine, díky moc za rozhovor a ať se Ti i nadále daří!

Já moc děkuji za skvělý otázky, prostor a zájem. Ať se daří i Tobě a vše dobré i čtenářům Periferie.

Vložil: Buky
07.10.2018