Zeměžluč – Kolik a komu?

Roky 2005, 2006. Dvanáctkou z Holešovic na Smíchov, v kapse bundy discman s alby: Z extrému do extrému, Live In U.K. a Systém kanibal. Jaro 2007 a první koncert Zeměžluče, kterej jsem viděl. V mělnickym kulturáku se Šanov 1. Dohromady jsem viděl dva. Poslední deska „Hledání“ se mi líbila hodně a já teď s hrůzou zjišťuju, že už je to devět let. Tehdy jsem si napsal:

„Těsně před vydáním „Hledání“ jsem u kamaráda v autě našel nepopsanou audio kazetu, následně jí vložil do autoradia a ozvalo se to, na co jsem málem zapomněl a co jsem dlouho neslyšel. Syrová atmosféra koncertu, punkový sound garáže, k tomu milionkrát ohraná kazeta. Brutální nástup, agresivní výkřik „Zeměžluč!“, následkem čehož se rozjede takový peklo, že jsem si to musel doma po letech znova pustit. Paráda. Hodně autentický a upřímný punk, dneska jako jeden z mála…“

Nabízí se otázky, jestli poslední věta platí stále a jestli ji nepoužívám příliš často. Jen abych dokončil vzpomínání a uzavřel kruh: neděle třetího srpna 2014 v Kabinetě Múz. Night Birds, na který jsme tam jeli a před nima Zeměžluč. Já s přerušenym nervem v levý ruce, což jsem si způsobil noc předtím na místní přehradě. Ruka v zápěstí nehybná, nálada tak na dvacet piv, ale Zeměžluč s Night Birds mě vytáhli z nejhoršího. V pondělí na Mělníku na chirurgii a na víc než dva měsíce bez bubnování a sportu. Skvělá věc, doporučuju všem.

Na konci loňskýho roku, opět u PHR, vyšla Zeměžluči zatím poslední řadovka „Kolik a komu?“. Vstřebával jsem jí dlouho. Ne proto, že by byla nečitelná, těžko poslouchatelná nebo snad dokonce neposlouchatelná. Jen je pro mě těžký přijmout nebo ji odmítnout jako celek. Zní tak, jak čekáš. Víš jak – no klasicky. Ortodoxní punx si najdou svoje hymny, který asi stěží můžou překonat „Z extrému do extrému“, ale to u dinosarů snad nikdo nečeká. Netvrdim, že jsem si nenašel oblíbený písně nebo snad, od Zeměžluče, jednu z nejoblíbenějších vůbec, kterou můžu zařadit hned vedle extrémy, systémy a „Stav mysli“ z předposlední desky. Je tu pár skladeb, který by mi vůbec nechyběly. Je to stopáž, která je v tomhle případě příliš dlouhá. Stopáž vycpaná vatou.

Např. evergreen „Řekni kde ty kytky jsou“ v němčině. Napoprvé lehký udivení a oči v sloup. Napodruhý možná pobavenej úsměv a napotřetí už jenom votrava, nutný zlo a něco, co je třeba aktivně přepnout. Spousta písní má taky až příliš jasnej a strohej konec bez nápadu a zbytečně tak dobrýmu melodickýmu nápadu utíná drápek. Nejde ani nezmínit jeden hint, na kterej jsem „přišel“ až po přečtení rozhovoru s GO476910YB, kytaristou kapely Lidské zdroje (mj. skvělý loňský demo a tip) na czechcore.cz. Najdeš? Vyžaduje to trošku soustředěnější poslech. Sdílení či výměna názorů na honzastelcik[A]riseup.net // pro jádro přímo na kapelu.

Šotyho projev snad ani nemá cenu rozebírat. Mám rád, když můžeš kapelu jednoznačně identifikovat po prvních taktech a první větě. Ze tří čtvrtin je to pořád dobrá deska, který by ale stačilo pětatřicet minut v klidu. Přesto obsahuje fakt hymnus a tou je skladba „Snad“. Je zde perfektní melodickej nápad a s tou melodií a refrénem jsem se pár dní i budil, stejně jako v případě poslední Davovky. Jednoduchost, krása, super text. Možná mě na první poslech zarazila věta „Ještě jednou vyplout, hodit sítě“, věta čistě metaforická, která nic neznamená. Ale zaujala mě.

V bookletu CD verze jsou téměř nečitelný texty, už jsem reklamoval u Samuela, haha. Doufám, že na LP je rozvrh lepší. Budu si jí muset pořídit do sbírky, protože přes všechno, co jsem vyjmenoval, se mi deska vlastně líbí. Jenom mohla bejt kratší. Jestli jsem dal minule Davový psychóze tři a půl hvězdy, tady dávám o celou jednu hvězdu míň. Ale znamená to pro někoho něco?

P.S. Vlastně úplně první seznámení se Žlučí bylo na základce, když jsem si vypůjčil audio kazetu s hrdě napsaným jménem Zeměžluč na straně A, na který bylo album Jaksi Taksi – Online. A my jsme pak měsíc chodili a všem na chodbě tvrdili, jak je ta Zeměžluč super. To už je snad dneska i anekdota. Hehe, skvělý časy v začátcích internetu.