Skiplife – s/t

Sam tvrdil, že k tomu, abys porozuměl a napsal review je potřeba mít základy powerviolence pod kůží. Rozhodl jsem se zbořit všechny mýty světa. Je to pořád jenom punk. A ten se hraje krátce, má provokativní nebo nechutný obaly, ironii, cynismus, sarkasmus, černej humor a to i v jeho sebe-podobě. Kdo ti jen tak z plezíru naseká patnáct songů, každej kolem půl minuty? To v jazzu nenajdeš. Omlouvám se jazzový Ostravě. Opět starý známý, jména nepřekvapí a nejsou důležitý. Sedmipalec trvající dvanáct minut, šestnáct skladeb a ta poslední to neuvěřitelně natahuje. Sypačky, blast beaty, zkreslenej vokál do absurdna. Jak se na tohle dělá slam dancing? OK, tady je možná vhodná Samova poznámka, už to chápu. Fakt těžko se o tomhle něco píše. Tak jenom můžu napsat, že ačkoliv tohle není můj přístav, mám jeho prostředí rád a cejtim se tam bezpečně. Otázka: mám se tam cejtit bezpečně? Já myslim že jo, protože tohle neni prostředí nažehlenejch košilí s kravatou ale porce prachu v zablešenym koberci s vysokym chlupem pod bicíma. Plus osobní sympatie k některým protagonistům. Cover 16 sice nepřekoná Tocoharu, protože jsem jí slyšel jako první, ale i tak potěšil. Obal je strašně fajn, uplně to vidim v Bontonlandu. Nahraný na dobytka, ale s dobytčím přehledem. Mám to rád. Jedna z nejlepších domácích sedmiček (TOP3) letošního roku a to už jich moc nepřibude. Hraj nahlas, hraj 625 bpm. Čti 625 rozhovorů v Go And Kill. Poslouchej 625 záseků na tomhle 7inchi. Nejvtipnější songy jsou „Cheech And Bong“, „Power-Peralta-Violence“ a „Cancer Culture“. Jsem fakt rád, že žiju v nejateističtější zemi Evropy. Strajk Kobiet.