Hippie Chippies – Double Trouble

Úvod mě automaticky dokopává o několik let zpět, kdy DEAD OXX byli postrachem lokálních parties. Už jsem skoro zapomněl, jak to tehdy znělo. Někde vzadu to ale uložený bylo. A až teď jsem si uvědomil, jak mi ty časy chybí. Ale bylo i o moc smutnějš a tak není třeba truchlit. Je fajn vědět, že alespoň některý věci jdou vpřed svojí přirozenou a nenucenou cestou. Posun k rockovějšímu pojetí kapele prospívá víc, než přeperkusovaná podoba BURMA JONES po třiceti letech. Kecal bych, kdybych v tom neslyšel kytarovky, který minimálně část kapely poslouchala. A neni to tak dávno, co byly v kursu. Nebo ještě jsou? Kecal bych, kdybych tam neslyšel lehkej nátěr mid-west emo scény, ale možná už mi jenom ze škatulek zvoní v hlavě. Určitě HIPPIE CHIPPIES na dvojce zvukově víc fungujou jako kapela, než pohodičkovej projekt pro pohodový fesťáčky. A ne, nedělejte ze mě blbce. Já moc dobře vim, že i tyhle akce jsou potřeba. A mám je rád.

Z celý desky se, i přes všudypřítomný feeling heart going down keep on rockin‘ momenty bluesovejch Stouns puberťáků z Občanskýho průkazu, cpe ven pohoda. Víc než nepohoda. A to je taky potřeba. Občas těch pentagramů, 666 zlejch rohatejch popovickejch kozlů a obrácenejch křížů kolem cest je fakt moc. Prostě pohoda. I když pravdou zůstává, že neni moc smutnějších věcí, než vidět „A Man Without a Beer“. Naštěstí to valná část kapely moc dobře ví a ten zbytek zase zná, co je pro něj nejlepší. „Elvis“ je teda na můj vkus už moc do instagramový Ameriky ze Sedlčan a zároveň nejslabší moment desky. Naštěstí nedlouhýho trvání. I tak je ale Elvis king. O tom žádná. Nemyslim toho vašeho, ale toho našeho. Real king, byť ..without a crown.

Jen hezký pohyblivý obrázky z půl hodiny trvajícího sonickýho kaleidoskopu. A prosím víc slyš, než koukej na videa. Svět jsou barvy. Tak je poslouchej. A i přes nevyhnutelný cliché je „Double Trouble“ fajn. Každá škatulka má svoje mantinely, ať se vám to líbí nebo ne. Fúzovat se ale libovolně dá a checkpointy se překračujou. Je tomu tak už spoustu let. Ale každej vlak by měl jet jen tak rychle, aby motýlci mohli libovolně létat sem a… A klidně až na checkpoint DEGRADACE. Je slyšet třeskot skleniček starejch barovejch vlků z Ostravy i Mělníka, když z baru zní sebelítostivý blues i arogantní punk. Taky mě napadá GRADACE, naštěstí jen derivátem jména. Zastavte už ten vlak, chci vystoupit. Je jedno jak. Jen ať je to hodně rychle. Tohle ale ještě neni hipí případ. Vydržať!

To všechno ale byly jen pocity, teď strohý empirický data: spoustu skladeb si dokážu představit v jukeboxu v nonstopu Admiral mezi „Legalize Marijuana“ Davida Peela a „Some Day The Sun Won’t Shine…“ od Jethro Tull. Džetra vole! A já vám pak někdy povim, jak jsme se tam s Lančisem, Rumasem a Papikem ve čtyři ráno hádali, která polívka je nejlepší ke štědrovečerní tabuli. Psal se pětadvacátý prosinec.

Nevim, dál… Trip do zkušebny hipíků nejspíš taky absolvoval David B. a Stevie R. a „Double Trouble“ je outtake Dallas rehearsals 1983. A až bude Bohouš s Adamem uvádět skladby švédsky jako Johnny C. na živáku „Hippie Chippies På Österåker“, bude se mi to sice zdát sice hodně ulítlý, ale nebudu se divit už vůbec ničemu.

Ještě dál… Jak hipíci přitvrdili, možná nechtěně zakomponovali cikánskej sound LIFE AFTER LIFE Jima Č. a Erna Š. Voheň bude svítit. Špek, kořalka a hodně česneku. Just trip. „Druhá deska je mnohem lepší než první“, pravil L.F.H. A plnej rock band sound je mnohem lepší než původní folk-c&w-rock verze. Bubny rytmicky hezky jedou. Samotnou podstatu. A pěkně to sedí na prdeli. Tak, jako to drželo dřív, když jsme byli ještě všichni spolu. Zase to má ty správný Tony Balls (vlastním jménem Antonio Balsamo). A to hlavně naživo. Takže tahle deska mi tak připadá UPLNĚ kompletní, Bohouši. Tady byla ta ztracená půl hvězda. Zatimco půlměsíc se ztrácí nad Gazou, kde za poslední půl rok mohlo nerušeně chcípnout třicet tisíc lidí za nadšenýho řevu davu. Ne, tohle rozhodně neni pohodovej fesťáček. Žádný pivo, žádný brko, žádná pitná voda. A už vůbec žádná spravedlnost. Jen genocida a válečný zločiny. Věřim pevně, že Černochová dala před víkendem s Bibim nehoráznou hajlovačku.

No ale, aby se opět kruh uzavřel a čakry byly kompletní: L’POINT / ANYWAY je jedním z mejch nejoblíbenějších 7″ splitek vůbec. L’POINT is my sugar a Dan Stereo to opět nevěděl. Obal stopro zcení příznivci svobodnýho pohybu, r’n’r revivalu, větru ve vlasech, východních filosofií; fanoušci komiksů a tvorby Káji Saudka; ale i Jah, Haile Selassie I., H.R. a Zemik. Já rozhodně cenim lokální produkty a taky celkem nenápadný obrysy historických budov na pozadí.

Hipíci, to je SKUPINA ŠTĚSTÍ. O jedný z desek do TOP10 2024 rozhodnuto v půlce února? Fér to neni, ale my jsme všichni hrozně soutěživí. Je to tak. Těšim se na křest. By mohlo bejt dobrý.

Wayne Kramer – Rest In Peace, KING!

A Man Who Stands In The Street With a Paperback Book In His Hand.. And Of Course With ×Beer×