Dezinfekce – Předstírat štěstí chce trochu cviku

Vážené čtenářstvo, naše redakce vám přináší první díl z cyklu „Lepší pozdě, nežli nikdy.“ Životy některých se vrací do relativního stavu normality a milióny dalších životů byly, jsou a budou v permanentním stavu ohrožení, s permanentním pocitem strachu, úzkosti, ponížení, pohledu skrze prsty. Životy v bombových krytech, životy za zdmi, životy tlející pod jhem druhých. Životy těch druhých, životy těch třetích.. Pomáhejme, aktivizujme se, přemýšlejme, protestujme, organizujme, vzdělávejme se. Lepší pozdě, nežli nikdy. Ti důvtipnější z nás ale vědí, že to tak bylo, je a bude vždycky.

Nechat věci uzrát. Mít na ně dostatek času, pokud možno. Nedělat věci pod tlakem. Nechat působit tlak z drážek místo toho. A toho všeho se mi teď zoufale nedostávalo a to není ani nic proti tomu, co musí zažívat děti na.. v.. a na hranicích s.. Seru na vaše Olivový ratolesti, speciální vojenský operace a policejní akce. Zoufalost jedince, zoufalost mas, zoufalost lidstva.

Každej den se smějem, chlastáme, sportujeme, řešíme absolutně nedůležitý věci, koukáme na seriály, který nám nic nedaj. Prostě jsme si zvykli. A neříkejme že ne. „Pořádek musí bejt a svobody se nenažereš.“ Mnou vytrženo z kontextu a použito naprostě necitlivě, ale lepší oslí můstek se prostě na mysl nedostavil. Ale co je příčina, co je kontext a kdo sklidí plody a kdo důsledky?

„Předstírat štěstí chce trochu cviku.“ Už od února, kdy mi přišla tahle deska (a ihned při prvním poslechu) jsem věděl, že tohle je přesně to, co potřebuju. Permanentně ve střehu, hlava pořád v presu. Proto tahle „prasárna“ přišla náramně vhod. Dny a měsíce před tím únorovým dnem to bylo všechno vyjemněný a věděl jsem, že to chce změnu a že to přijde. Něčím, co jsem dlouho nedal. Tahle deska byl ten impuls. Monolit nasranosti, betonová deska přibitá na netečnost, apatii a nezájem. OK, zase začni. „Let’s start tod…“ Sto kliků denně, (ne)odpočinková literatura a bejt ready připravit se na každýho a všechno, kdo a co tě bude chtít dostat do kolen. Ostražitost na chvíli polevila. Všechno je zpět. Pozitivní přístup je fajn, ale taky je fajn absorbovat a vzít za svou určitou porci negativity a cynickýho nihilismu. Bejt ready.

Bejt ready absorbovat deset kousků, který pohříchu a zhusta slejvaj plivance, cín a olovo do jedný řeky. Ale ten pocit jsem měl už u Intervalu jistot a nijak to neubralo na myšlence někde tam vzadu v hlavě, že to chápu. Že tomu všemu rozumim. Vtipná věc je, když Buky moderoval „Pět ran do klobouku“ a v dílu číslo osm jsme se sešli s Maxeekem (prima náhoda) a mně se jak tenkrát, tak i dneska zdá, že Dezinfekce je neceněná (nedoceněná) kapela. Punk, jak ho mám rád. Což ostatně platí i pro Innoxia Corpora, Macgyver a další. Mimochodem, mezi těmahle třema kapelama bych našel víc průsečíků a společných jmenovatelů. V žádnym případě to není myšleno pejorativně, naopak bych chtěl vyzdvihnout jedny i druhé. Ostatně děkovačka v bookletu potvrzuje. A je to tak naprosto v pořádku.

Klasicky hardcore/punk „pal“ a texty? Prostě skvělý! Mám pocit, že se trochu pozapomíná na to, čím by punk mohl bejt a proč děláme to, co děláme. Party? Jasně, jsem hrozně pro – ale máme k tomu taky co říct? Přístup Dezinfekce mi naprosto vyhovuje. Artwork není moje krevní skupina, ale krásně dotvořuje celek, který Dezinfekce poskládala. Co do nahrávek, těch není za třicet let mnoho. Ale každýmu podle jeho tempa. „Předstírat štěstí chce trochu cviku“ nesklidí žádnýho poraněnýho Anděla a ani to nebyl záměr. A o to víc mám z týhle desky a kapely radost.