I Am Pentagon – 265

I Am Pentagon vyšla před pár dny v pořadí druhá deska s lakonickym názvem „265“. Nevěděl jsem co to znamená. Ač fanoušek válečný historie, objevil jsem v sobě další prázdný místo. Punk rock jako sebevzdělávání. Doplnil jsem si vzdělání o masakru na Švédských šancích 18.6.1945. Naposledy se mi tohle stalo při zkoumání původu jména kapely Brünner Todesmarch. Punk rock může být záminkou k páchání holocaustu na vlastních mozkových buňkách, při pití piva na koncertě. Ale taky díky němu můžeš spustit proces hledání a vzdělávání. Schválně, kolik knížek a materiálů jsi prostudoval díky textům svejch oblíbenejch kapel? Punku za to nikdy nepřestanu bejt vděčnej a i kdybych to měl zejtra položit a věnovat se jiný činnosti, za těch patnáct let jsem se dozvěděl o spoustě věcech, který bych v normálním „občanským“ životě určitě nepoznal.

Album „265“ je v podstatě koncepční deska a podobnym způsobem by se dalo nahlížet i na debut „Zdi nemluví“ (recenze) z konce roku 2016. Nestyděl bych se Banánovy texty označit za poezii a to mám k ní značný výhrady. Kdyby ležela v knihovně sbírka s názvem „265“, těžko by se dalo odhadnout, že texty v ní jsou jednou polovinou celku. V angličtině by nešlo citlivě vystupňovat tohle melodrama. Kapslíkova kytara dodává dramatičnost situace a basa s bicíma na vás přitlačí betonovou desku. Pokud si dáte tu práci a texty si pečlivě přečtete a zkusíte nad nima přemejšlet, zcela jistě se dostaví tíživej pocit, kterej milióny lidí zažívá dnes a denně a nonstop. Je třeba si to sebetrýznivě užít, protože to fakt stojí za to. Ten tlak je neuvěřitelnej.

V půlce skladby „Lampy ve větru“ jednoznačně identifikujete Honzu Mužíka z Ravelin 7 a jeho feat. v jedný z emo pasáží je rozhodně jeden z nejsilnějších momentů desky. Stejně jako pouliční brusič nožů z filmu Páni, kluci, který nutí ohlídnout se za sebe. Nikdo v pokoji a stejně mám po celou dobu husí kůži, což je ta nejlepší vizitka nahrávky. Svět neni v pohodě, ale jestli byla „Lehká“ napsána v inspiraci Still Life, tak některý jeho fragmenty ještě pořád skládaj tu finální mozaiku, jejíž kousky zapadaj.

Celkovou neurotičnost celý desky potvrdí závěrečný ambient. Prvotina Pushteek Records nemohla bejt silnější a tahle kapela už dávno vstoupila mezi klasiku domácího hardcore. Jako flusnutí do ksichtu krizi středního věku je to důstojnej fuck off. Tak poslouchej, čti, uč se, ale hlavně – přemejšlej…