Šanov 1 – On the Shit

Papagáj nás bere na další exkurzi skrze časové okénko, tentokrát do roku 1992, kdy vydal teplický Šanov u Globusu na kazetách a cédé svoje druhé album „On the Shit“. A jak je u PHR poslední dobou dobrý zvykem, vychází remasterovaně na vinylu – vůbec poprvé.

Šanov měl skrze svůj syrový, jedovatý a ostrý punk v tomto období pověst přední české punk kapely a tahle nahrávka byla řadou kritiků považována za jejich vůbec nejlepší. Z mého pohledu sice nedorostla kvalit debutu „Konec světa“ (byť se zde výrazně zapracovalo na kvalitě  zvuku), nicméně se lze shodnout v tom, že tyto dvě desky patří k tomu nejlepšímu, co kapela nahrála, než to s jejich tvorbou začlo jít poněkud z kopce.

Hned v úvodním songu si můžete odbýt povinné skřípání zubama při Šantrůčkově uši-trhající poloze zpěvu, jež občas dokáže nestoudně iritovat, a rádoby šílenecky-hysterickém smíchu, který bych očekával spíš od Harley Quinn. Když jsme u toho, v herecké terminologii by se dalo říct, že Šantrůček často „přehrává“. Naštěstí dál už se tento jev objevuje spíš sporadicky, a je nutno zároveň přiznat, že právě Šantrůčkův polohy často střídající vokální projev se zároveň stal jedním ze základních charakteristických rysů kapely, stejně jako hojně se měnící tempa a časté hudební zvraty, pramenící v jakousi neotřelost, díky nimž si Šanov těžko spletete s jinou kapelou. Právě tahle dvě specifika ale mohou zároveň být jejich největší překážkou. Důkazem budiž hned druhá skladba „Brouček“, která patří k vrcholům desky. A to z velké míry proto, že zde Šanov ubral na pro ně typických „šílenostech“, a vystavil oproti těm dalším skoro až decentní song. Méně je někdy více – tohle u Šanova platí celkem výrazně. „Brouček“ navíc těží z té chutné atmosféry československýho punku z přelomu 80. a 90. let, s onou vtíravou, ale nepodbízivou a nenásilnou melodikou. Kdyby takhle zněla celá deska, bylo by to hodně nahoře. Mezi lepší kousky patří taktéž následující „Hej hou“ (s až Telexovskou slokou) nebo vypalovačka „Neverending Story“, která se koncepčně přibližuje právě předchozí desce, na níž by dokonale zapadla. Naproti tomu taková „Balada o šestnáctileté“ je s vyloženě infantilním textem (byť dozajista ovlivněným místem původu kapely, ikdyž slovní spojení jako „špinavej jugoš“ spíš dává vzpomenout na nechvalně známé kontroverze s kapelou spojené) kandidátem na přeskočení, přestože čistě hudebně patří taky mezi ty lepší kousky. Stranu A pak zavírá rychlá a přímočará „Idioti“.

Strana B se trochu pere se zmíněným neduhem. Ne že by snad Šanov přestal hýřit dobrými nápady a chytlavými melodiemi, ale bohužel je to často navlečeno do takového rozmělňujícího balastu kolem, že je to až … přetažený. Opět jsme u toho méně je více, ikdyž čas ukázal, že tohle je zkrátka pravá tvář Šanova, která jej držela od tuctovosti, takže ber nebo nech bejt. V melodické „What For“ se sice na scénu vrací pološílená Harley Quinn, ale dostanete i raw punkovou „Zlatý voči“ s kytarou jak vykradenou od Exploited a pomalejší skladby plné tíživé a pochmurné atmosféry po vzoru konceptů „Horror Epics“ nebo „Death Before Dishonor“ – opět od Exploited. Tedy ne že by to znělo vyloženě totožně, Šanov si stále drží svůj xicht, ale ta inspirace z toho zkrátka cítit je. Ono vůbec promísení těchto stylů / nálad na celé desce je zachyceno zdařile. Do těch atmosférou dusivých skladeb spadá i závěrečná „Na běžícím pásu“, známá už z kompilace „Punk´n´Oi“ (ano té s Orlíkem), vydané v roce 1990. V ní se podařilo perfektně zachytit bezútěšnou, šedivou náladu bez vyhlídek na budoucnost. Z celé desky ale nejvýrazněji vyčnívá skladba „Vlastenec“, která se stala jeho vlajkovou lodí. Bezpochyby se jedná o jeden z největších hitů kapely, který má i díky textu sílu i dnes.

Šanov dobu po převratu využil i k tomu, aby sem tam do nějakého textu vpašoval nějaké to anglické slůvko (on i název desky se pokouší o vpád na západ) nebo experimentování s různými hlasovými efekty (závěr první a poslední skladby). Nadržený porevoluční posluchač sice možná zhltnul téměř všechno, ale dnes to vyzní docela rozpačitě. Naštěstí je toho ale minumum a v kontextu celé nahrávky to není nikterak zásadní.

Papagáj nedávno uvedl, že HNF jsou vyprodáni, E!E téměř vyprodáni, u Telexu zbývá posledních pár kusů – to že se těmto kouskům i dnes daří je moc dobře. Možná to se specifickým Šanovem bude podobné, takže radši neváhejte. Ostatně, můžete si k tomu rovnou nechat přibalit jejich úplně novou desku „Osmá renesance“ (recenze), která před pár dny vyšla taktéž u PHR.