Šanov – Eso 55
Další reedice Šanova na vinylu (recenze na jednu z nich zde) – a zase to není Konec světa, Papagáj nás napíná jak tětivu. „Eso 55“, názvem sdružující tehdejší výkladní skříň hudebního konzumu a laciného estrádního klaunství s levnou špinavou prostitucí v podmínkách, z nichž se leckomu sevře žaludek (alespoň tak si jej zjednodušeně vykládám), vlastně na nějakou dobu uzavřelo existenci kapely a možná tak raději mělo zůstat. Pravdou je, že tuto jejich třetí řadovku z roku 1995 osobně považuji za jakýsi předěl mezi tím, co bylo ještě poslouchatelné a tím, co už se vstřebávalo podstatně hůře. „Eso 55“ symbolicky uzavřelo tu první éru, byť cesta to byla chvílemi poněkud trnitá.
Mezi světlé momenty patří hned první track „Nastal čas“ a to i přes trochu těžkopádnější začátek. Kapela zde opět prokazovala nezpochybnitelný cit pro skvěle úderné melodie zasazené do bezvýchodné a bezútěšné atmosféry, což se ostatně opakuje i v řadě dalších skladeb. Jaký to kontrast s hned následující „Jožin z Bažin“, u níž jsem se chytal za hlavu už v pubertálním věku. Nyní už je tahle těžce infantilní záležitost vyloženě neposlouchatelná a její smysl mi naprosto uniká. Šanov holt není Mládek ani Metallica, ale aspoň to máme brzy za sebou. Naštěstí třetí „Zeď“ se pořád řadí k těm lepším kouskům, takže se oklepeme a jedeme dál, rovnou ke znovu nahranému hitu „Prasata“ (parodujícímu text Jiřího Suchého a známému především z legendární kompilace „Rebelie“), jehož oblíbenost jsem tedy taky nikdy plně nepochopil, Šanov měl rozhodně v rukávu lepší arsenál. Následující dvě skladby drží šanovskou linii a dovedou nás k ponuré B straně, která už si v některých momentech hůř udrží posluchačovu plnou pozornost. Z letargie ale většinou probudí zase ony refrény – obecně se asi dá říci, že se tady nachází hned několik songů, kde je třeba přečkat neslanou nemastnou, prapodivnou sloku, aby do vás byl uprostřed veškeré té agresivity a nervní kousavosti vpálen často atmosférický, do jisté míry unikátní a specificky položený refrén, který bude v hlavě ještě nějakou dobu rezonovat.
A další věc se Šanovu upřít nedá, jak se jim totiž dařilo z toho vymačkat onu zlověstnou syrovost, aby to navíc znělo patřičně ostře. To v kombinaci s nezaměnitelným Šantrůčkovým vokálem tvořilo trademark kapely. Temný xicht nahrávky naplno dotváří nihilistické, jízlivé a v pravém slova smyslu nekompromisní texty, z nichž sálá autorovo zklamání, znechucení a opovržení celým světem, což se nezřídka kdy projevuje až nezvykle (což ovšem neplatí zas tak pro Šanov) brutálním výrazivem. Otevření se, provokace nebo nadsázka? Může v tom být všechno dohromady, těžko se ale ubránit dojmu, že se jedná o náhled do mimořádně temné duše.
LP vychází s trochu pozměněným, minimalistickým artworkem a zmizel podtitul „Čágo lágo magoři!!!“, který by se dnes už značně míjel účinkem. Součástí vnitřňáku je dobový (1995) rozhovor s bubeníkem Milanem Pištěkem, který je i díky probíraným tématům jako samoúčelnost vulgarismů v textech, potřeba šokovat a provokovat, status kapely nebo právě zařazení Jóžina a Prasat, v kontextu náhledu pod pokličku poměrně obohacující, podílí se na tom do značné míry i trefně mířené otázky od Petra Korála. Limitka vyšla na fialovém vinylu.
„Eso 55“ může být cokoliv, jenom ne tuctové. A věřím, že takhle to Šanov i zamýšlel. Přesto budu dál vyhlížet i navzdory ne zrovna nejzdařilejšímu zvuku vrcholný „Konec světa“, abych pak mohl tuhle teplickou kapitolu definitivně uzavřít.
01. Nastal čas
02. Jožin z bažin
03. Zeď
04. Prasata
05. Santa Klaus
06. Viva velvet revolution
07. Proč ne
08. Hajzl
09. Život je takovej
10. Já chtěl bych
11. Depressio
12. Tak jako každej den
13. Sranec