Lvmen – Amen

Trochu faktů na začátek. Budím se, je úterý. Zářijová sedmička vyprodána. Nemám tušení, kdo zrovna v kapele je anebo není. Mimo Husara a Melnicka. Teď už jen pocity. Osm let v tahu. Intervaly se zkracujou. A já pevně doufám, že po vydání „Amen“ nikdo neumře. Bylo toho dost. Nerad bych zakládal tradici vydávání další desky sice jednou za uher, ale za to se šutrem k tomu.*

Nechat se roztahat po rodný polabský nížině. Desky kapely jsou jako soundtrack oslavy života. Oslava života je i jeho konec. Tak to i beru. Desky LVMEN nejsou záhady. Jsou poměrně čitelný, znám je dobře a stejně si nedokážu pořádně zapamatovat, která pasáž přijde teď. Znám hodně lidí razících dvě teorie. Buď „první dvě desky, pak už ne“ nebo „jen první dvanáctipalec“. Já patřím k množině lidí, který cejtí, že „všechny jo“. A každou trochu jinak. První tři s několikaletým odstupem, „Heron“ na prahu dospělosti a s kým tě chytnou, s tím tě pověsí v bezstarostný dospělosti. „Amen“ už v naprosto plnym sprintu života. Všichni dáváme celý bazény tam i zpátky. Ámen na ámen zároveň neberu jako něco konečnýho. Ani od LVMEN. Konečnou tečkou osobní překvapiti se nechám sám. Budu myslet na rozhovor s Husarem v Minority – točit rumpálama. A zatlačím to tam palcem.

Každá deska pro mě měla „něco“. Zároveň, kdyby snad bauch shuffle zapnul, nezařadím římský číslice do příslušnýho alba. Mimo římský číslice z „Amen“. Ale i to pomine, jen co se deska na talíři dotočí a na bandcampu zase na pár měsíců nebo let doteče. Spojím si sám pro sebe všechny čtyři tracky v celek jeden, nazvu ho „XXVIII“, protože se mi líbí nejvíc a jako hidden track do přehrávače chloumeckýho krematoria profíkům podstrčím smyčku závěru skladby „XXIX“. Budete tam dlouho stát než první to nevydrží a žízeň přepříšernou dostane. Mám jen sérii otázek: kdo z nás dočká se dvacítky, přijde vůbec, kdo z nás a kdo z nich. Lifecycle nových desek kapely je jedna slušná životní etapa. Dělím. Pamatujte živých. Bez vykřičníků. LVMEN.

* Dedicated to: Mirda & Emil