Telepatie #5

Každý rok s nově přicházejícím březnem mám velká očekávání. Nakolik se novýho číslu Telepatie podaří překonat ten loňský. K nevíře, doufejme, že Telepatie ještě nedosáhla vrcholu. Avšak co se týče nezávislý non-profitní hudební publicistiky okrajových UG žánrů, patří Telepatie už několik let na můj pomyslný piedestal. A věřim, že nejsem sám. Může za to fakt, že převažujou heavy metal thunder témata, což neni můj primární rybník a tim spíš se rád nechávám obohatit.

Jelikož vim, kolik hodin, nervů, mailů, upomínek, hodin trávených korekcí (což je ta nejmíň záživná práce, protože všechno už je prakticky hotový) musí redakce zinu spotřebovat, opět musim vyseknout pukrle redakčnímu mančaftu. Stejně jako všem dalším redakcím UG art/hudebních zinů. V Telepatii překlepu nevidět, v Limo Kids crew jsme přece jenom větší „don’t care“ pankáči.

Klasický úvodníky redakčních stavebních kamenů, pak rozhovor s Martinem Čechem. V tom klukovi jsou vidět zkušenosti, stárnoucí vizáž Rasputina ale pořád mladická jiskra v očích. A to všichni nemaj. Leckdy to nemaj ani kluci před třicítkou a to mi vždycky přijde strašně líto. Anketa chování muzikantů a následný vliv na vnímání jejich tvorby – zajímavý, ale nesmírně složitý téma a nemyslim si, že lze na tuto problematiku nahlížet dichotomicky. I když mi leckdo může namítnout, že samozřejmě lze. Já rámcově o zmiňovaných „causách“ vím, a asi je čas na coming out. Když mám na ně náladu, což vůbec není často, poslouchám Neurosis nebo Burzum, více často si pouštím Ignite a Pennywise v Teglasovským období, obě LP Orlíku mám „ze sběratelských důvodů“, jak napsal jeden z respondentů / respondentek ankety a pasivně pošilhávám po LP Braníku. Každý má přece jednou za pár let narozeniny. Nerad bych se dožil pálení uměleckých děl doby nehodných autorů, stejně jako hudebních nosičů. Protest a přímá konfrontace jednoznačně! Ale kdo naplive na Richarda Wagnera, že ho zneužil nacionální socialismus a kdo naplive na Dmitri Šostakoviče, že si přímo zadal s KSSS. Mimochodem Leningradskou miluju.

Miss Marple – jednoznačně jedno z překvapení loňskýho roku, minimálně s Blankou a Albertem jsem měl osobně tu čest a byli to strašně milí a zábavný lidi. Zajímavý je, že jsem měl v plánu napsat pár řádek o 10″ Miss Marple a přesto, že je to skvělá muzika, nedokázal jsem ze sebe vypotit nic alespoň drobet smysluplnýho. Ale i to se stává, občas něco silou sebevětší nezlomíš.

Faust, Exorcizphobia – podobný žánry, rozdílný žurnalistický disciplíny. V případě Exorcizphobia disciplína tour report – téměř v každym je to samý. Přejezd, loading, hraní na lepších a horších místech, chlast, spaní na horších a lepších místech, přejezd, loading, chlast, chlast, pobavené líčení průserů (zpravidla ne těch vlastních), téměř všichni to známe osobně. Kdo ne, ten je dělá dodnes. Do stejnýho žánru tentokrát padlo i výjimečné turné Lyssa, Gnu, Wollongong. Skvěle napsaný, s průstřely do minulosti, což mám vždycky moc rád. Ostatně Lyssatel patří z nějakýho záhadnýho důvodu mezi moje oblíbený postavy týhle větve scény a to se osobně vůbec neznáme. Maximálně jsem si na Sedmiče nedávno kupoval desku ze Silver Rocket distra. Občas něco nejde vysvětlit. Jednoznačně mě mrzí, že jsem oba pražský koncerty zasel, ale někdy to tak vyjde.

Anketa o kazetových labelech, který tu prostě byly, jsou a budou. Alespoň v extrémním podzemí. Každopádně jsem se dozvěděl zajímavý věci o labelech, o kterých jsem neměl tušení, neb tuto produkci nijak zblízka nesleduju. Co mě dále zaujalo, byl rozhovor s Markem Opatrným, nejen pro jeho, v tomto ranku, nezvyklou profesi (což vlastně udělalo z rozhovoru dobře 50%). Lehce pár dní předtím, než mi došla Telepatie jsem totiž náhodou narazil na Cult of Fire, jednotku pro mě dosud neznámou a jelikož mám lehký sklony k védský filosofii, metalu a líbí se mi psanej sánskrt, upoutalo to moji pozornost. A když jsem si Cult of Fire pustil, bylo rozhodnuto. Mám novou oblíbenou kapelu a doma luxusní a nekresťansky drahou treasury „Om Kali Maha Kali“ – 7″ box velikosti 12″, kterej je mi prostě líto přehrávat a další sedmičku „Píseň černých vran“, ke který už se chovám o poznání neuctivěji. A k sousedům také.

A k zlatýho fondu tohohle čísla bych zařadil rozhovory se Šakalem. Neúnavnej jezdec, těžko si umim představit sám sebe v jeho věku takhle v pozitivním slova smyslu vypatlanýho a vyšňořenýho a to samý bych chtěl napsat o Žakynovi. Takže ne my, který se v teploučkym undergroundu pohodlně plácáme protože „nás to baví“ v rozmezí od 15 – 45 let. Ale právě tyhle dělníci, to je teprve ten těžkej kov. Ono se to vždycky v pětiletkách lehce proseje, k těmhle typům ale chovám největší respekt. Bez nich to totiž nejde a většinou na koncertech místo mladý krve potkáš právě starý páky. Nevim, jestli je to uplně positivní, ale mě to vždycky zahřeje.

Rozhovor s Monikou Načevou jsem načal s chutí, v půlce mě ale začal nudit, protože to prostě všechno jde mimo mě. Co však bylo další překvapení loňskýho roku – Protijed – „Jediné, na čem záleží, jsou stopy lásky, které tu po nás zůstanou“ 12″ a právě skladba „Tvůj stín“ s Monikou Načevou tam byla nejvíc a upřímně řečeno, mi vyrazila dech. Mimochodem, s touhle deskou Protijedu se mi stalo to samý, co s Miss Marple…

Dál už bych se jenom chtěl zeptat, jestli je pro Sněť tak důležitý tour v Mexiku, aby nechali doma platnýho člena a kamaráda a nahradili ho zrovna tím, kdo je po ruce (i když pochopitelně taky kamarádem). Chápu, že do Mexika se nejezdí každej den a taky jsem rád, že tohle jsme kapelově vyřešili už dávno a osobně to považuju pořád za platný a strašně důležitý. Kapela – stálý členi, prakticky nejbližší kamarádi. Soudržnost, bratrství (jehož nedílnou součástí je poslání se do prdele), a klidně i nevýlet pádem tím. Tour report mě bavil, „Mokvání v okovech“ mě bavilo taky. Jen se mi kapela jeví, stejně jako ty Vole, trochu přezmiňovaná záležitost. Ale možná už jsem jenom moc mimo trend.

Budu se opakovat, ale rozhodně oceňuju práci kompletního telepatího kolektivu, nakrmte mě zase za rok. Veskrze profesionální práce, bez nároku na honorář. S fanouškovským zanícením a to se prostě musí někde projevit.  Berry a Petr jsou taky totální sympaťáci, alespoň co můžu říct z tý útržkovitý komunikace a Sklizně. Škoda jen, že Petr kdysi vsadil – tak jako Martin Maxa – na špatný koně, na pomalý koně bez dechu. Vůbec nechci předbíhat, ale titul se po devítiletém toulání po pochybných kolbištích a prázdných síních slávy letos zase usídlí tam, kam po právu patří. Letná – domov nejstaršího fotbalového klubu v Praze a historicky nejúspěšnějšího klubu v Čechách vůbec. Sparta Praha (fotbalový oddíl zal. 1893). Cyklistický klub, pravda, založili za řekou o rok dříve, ale jelikož cyklistice neholduji, tak mě to nezajímá. Je mi líto.

Kontakt na mě volně dostupný u Mirka Phobia79.