Empty Hall of Fame – brazilské turné (část 1)

středa 26.8.2015 – vyrážíme

Popisovat cestu z Liberce do Brna, kde se připojuju k výpravě EHOF, je dost zbytečný, dál je v plánu pokračovat už společně busem do Vídně, odkud nás čeká přelet do Curychu a pak 12-hodinová šílenost v letadle do Sao Paula. Že bude výlet výživnej bylo jasný ale už kousek za Brnem, kdy chlapci z EHOF vykoupili všechny piva v autobuse. Tou dobou jsem ještě netušil, jak to maj hozený naši brazilci a jak velká předzvěst todle byla. Na vídeňský letiště dorážíme díky údajné uzavírce cesty, kterou byla vysvětlena záhadná zajížďka Student Agency kamsi do dvora, se 45 minutovym zpožděním, naštěstí máme dostatečnou časovou rezervu. Let do Curychu proběhl rychle a bez problémů, letiště v Curychu je ale dost mega, takže se mezi jednotlivejma terminálama přepravujem jakousi podzemkou bez řidiče (jak ve starym Total Recall) za bučení krav a mečení ovcí z reproduktorů. No dobře, furt lepší než tam poslouchat českej pop. Let do Sao Paula byl nekonečnej, za zmínku stojí snad jen to, že v hudební nabídce tam měli krom Motörhead třeba i Pennywise. Ale teď už k Brazílii.

čtvrtek 27.8.2015 – day off:

Po skoro 24-hodinový cestě se den na aklimatizaci hodí. Nevěřim, že jsme fakt v Brazílii. Kolem letiště topí hustá mlha kolem stojící palmy a vypadá to na chystající se šílenej chcanec, kterej nás vítá cestou z letiště k Alexovi. Abych to vysvětlil, Alex je bubeník z Kacttus, se kterejma EHOF jeli evropský tour v roce 2012, brazilci teď oplácej stejnou mincí a šéfujou jim turné v Brazílii. Alex bydlí v Mooca, což je italská čtvrť v Sao Paulu, ze začátku se nám nezdá úplně hostinná, ale to co vídáme v následujících týdnech nám tento dojem napravuje – Mooca byla skvělá a bezpečná, relativně. Hned první den poznáváme pohostinnost a přívětivost místních, Alex nás seznamuje se svojí rodinou, matkou, otcem, bratrem – všichni bydlej v jednom malym přízemním domě, nájmy v Brazílii nepatřej mezi nejpřívětivější a ne každej si může dovolit se v brzkym věku osamostatnit. Staraj se o nás jako o miminka po celou dobu, “my home is your home” slýcháme nejčastějc (v portugalštině). Po seznamovacím rituálu, kdy se poprvé setkáváme s místním kukuřičným pivem a cachacou (jejich národní alkoholickej nápoj), vyrážíme odpoledne na krátkou obchůzku Moocy, zakončenou pivně oříškovou párty před supermarketem za obousměrného dozoru místní sekuritky se sluchátkama v uších, jak kdyby měl přijet prezident. Důvodem jsou okolo stojící paneláky (cca 30 pater) pro “bohatší” brazilce, který chtěj cejtit svý jistoty. Navštěvujem i místní obrovský starožitnictví / antikvariát, kde seženeš snad úplně všechno. A tim myslim fakt všechno, což jsme zjistili záhy, když se nám začla nabízet (zřejmě) paní majitelka, sama v pokročilém stádiu života, která když profesionálním způsobem odhodila svou bundičku, následně pak ladně poukázala na své cca 75-leté tělo. S rozpačitými úsměvy a s díky odmítáme, rychle platíme za nakoupený drobnosti a kvapem vyklízíme bitevní pole. Setkáváme se s dalšíma členama Kacttus (Rafael – kytara a Eduardo – basa) a několika dalšíma lidma, který nám budou v následujících dnech dělat příjemnou společnost, např. Jay aka Beer guy, kterej má na zádech za jakejchkoliv okolností bágl plnej plechovek piva. Přítel do nepohody. Od 22 hodin maj EHOF zkoušku v Bay Area Estudios, což je odsud asi 25 km, čili “hned tady za rohem” – jak řiká Alex. Na místní poměry je to fakt kousek. Cestou míjíme první favely, nahlížíme do postranních uliček, ve kterejch se to hemží dealerama, pasoucíma se na chudině. Alex vypráví jak to tam chodí – gangy, nájezdy, prodej zbraní, vraždy, policajti v kuklách řešící situaci po svym (“street justice”), přepadení, únosy, vydírání, atd. Naproti favelám stanuje pod mostem několik desítek lidí. Zkouška EHOF a Kacttus se pozvolna přelejvá (doslova) v párty, na dvorek před zkušebnou, která zároveň funguje jako nahrávací studio, doráží spousta lidí, každej je extrémně přátelskej, potřásá si rukou, nosí pití a má zájem klábosit. Na tomhle místě ještě dost z nich mluví anglicky, což už dále nebude moc zvykem. Kuriózní moment nastává, když mi týpek po zjištění, že jsme z ČR, odpovídá, že před měsícem byl v Liberci a Turnově. A todle ti řekne chlápek, kterýho potkáš přes půl světa uprostřed města se 20 milionama lidí. One world is not enough. Cca před druhou ranní to balíme a jdem na kutě, nespali jsme dva dny.

pátek 28.8.2015 – Itapecerica, Novo Aeon

Hlavní výplň dne je podívat se poprvé do centra. Vystupujem z metra a po pár minutách nás Alex upozorňuje, že nás sledujou podezřelý týpci, dávaj už si echo mobilama, takže se otáčíme a ztrácíme se v davu. Když jsme u toho, byl jsem překvapenej, jak málo je v SP turistů, popravdě jsme za celou dobu potkali snad čtyři. A to včetně centra. Zapomeň na to, co znáš z Evropy nebo klasickejch metropolí. Brzo začínáme chápat, že celkem vyčníváme a hodně lidí na nás kouká jak na exoty. Gringos dorazili do Sao Paula. Jednu ne zrovna bezpečnou ulici máme nejdřív s velkou opatrností přejít (“be very careful, guys“), pak si to ale Alex přeci jen rozmyslí a podjíždíme radši danou oblast metrem. Mimochodem jet tady metrem ve všedňák po 17. hodině, kdy se většina lidí vrací z práce, je fakt silnej zážitek, narvaný MHD známe sice taky, ale todle je přeci jen jiná liga, haha. A to ještě nevíme, jaká bude jízda autobusem o pár dní pozdějc. Navštěvujem i 6-patrovou Rock Gallery, což je takovej mega nákupák, tvořenej tetovacíma studiama, krámama s deskama, cédéčkama, tričkama, figurkama, atd. Kousek od luxusní Paulista Avenue poprvé navštěvujem parádní falafelárnu, kde budem v následujících dnech častými hosty. Ale obraťme pozornost k večeru, kdy čeká chlapce první vystoupení na brazilský půdě.
Na místo konání dorážíme po 22 hodině. Jedná se o malý městečko, na brazilský poměry spíš vesnici, zapadlou v příkrejch kopcích vysoko nad Sao Paulem. A hned ve dveřích bylo jasný, že tohle bude divočina. Týpek u vchodu, navlečenej do trička West Hamu a představující se jako promotér, vypadá jak Will Smith a všichni ostatní jak z nějakýho filmu od Tarantina nebo Rodrigueze. Od soumraku do úsvitu, totálně. Postarší chlápek na vstupu je mexickej dlouhovlasej typ s chybějícíma zubama (říkám mu Mačete), ptá se nás jestli chceme pivo. Dostává kladnou odpověď a situaci řeší tak, že kolem procházející holce ho bere z ruky a jakoby nic nám ho podává a mluví dál. Celou dobu budí dost nasranej dojem a zdá se, že nadává ikdyž nám něco nabízí, přestože nemá co. Všechno samozřejmě portugalsky. Posloucháním jeho příběhů, ze kterejch nerozumim ani slovo, trávim následně celej večer, pozdějc už je natolik navátej, že to omezí jen na ukazování na mě a řvaní s vypoulenejma očima “Supremacía!”. Nevim. Nechci vědět. Dívčiny před klubem začly řvát něco o gringos a nabízely nám klobásy z grilu, nechápajíc proč to nechcem. Co se týče klubu, tak se jednalo o jakousi motorkářskou hospodu, kde se to taky motorkářema začlo hemžit krátce po začátku. Některý byli v pohodě, některý moc ne. Jsme tady prakticky první den a moc nevíme, co čekat, házíme na sebe zmatený pohledy. Zahajující kapely snad ani nemá cenu popisovat, první byl jakejsi melodickej punkrock se zvukem úplně na hovno, ale moc je nevnímám (akorát Willa Smithe za kytarou), mám svejch starostí dost u merche, obráží mě tady několik ožralejch existencí, řvoucí na mě něco portugalsky jeden přes druhýho. Druhá kapela začíná skoro v půlnoci a jede covery Sepultury, Pantery, Sepultury a pro zpestření zase Pantery – všechno hodně špatně zahraný. Aby to nebyl takovej stereotyp, končí coverem “Killing In The Name” od RATM, kterej si s nima “musí” dát Karel, je mi ho trochu líto, ale život rock stars je někdy těžkej, heheh. Říkám si, jestli je todle místo připravený na něco, co hrajou EHOF. Z letargie mě probírá velkej motorkář, kterej za mnou přijde, něco do mě hučí a ukazuje u toho na svou žlutou helmu. Ok. Vrací se za pár minut a snaží se mi (asi) svěřit s tím, že nějaká holka na baru ho nechce. Mám nutkání se ho zeptat, jestli jí ukázal svou žlutou helmu, ale vypadá trochu nebezpečně a já naštěstí neumim portugalsky, což mi možná zachraňuje život. Přichází další člověk, podává mi svou kreditku a vehementně ukazuje na vegeburgr, kterej po celym dnu o hladu hltám do sebe. Nedám ti ho ani za 10 kreditek. Během následujících dnů zjišťujeme, že se tady jedou bezhotovostní platby prakticky všude, a že je naprosto běžný, že kapely prodávající merch s sebou vozej platební terminál. Tak ten sebou fakt nemáme. Všechno je dotažený do takovýho levelu, že je problém si i vybrat peníze z bankomatu nebo rozměnit nějakou větší částku (nebo víc lidí, což byl nás případ) ve směnárně – papírový bankovky jsou prostě nedostatkový zboží. Zvláštní přehlídka, todle tour bude slušnej bizar, hahah. EHOF a Kacttus odehrávaj svoje sety, nevim jak to zbývajících asi 20 lidí pobírá, každopádně odpor nekladou. Čtyři prodaný trička a jedno CD je v dané situaci nad očekávání skvělej výsledek. Vycházím na čerstvej vzduch. Venku stojí Filip v zajetí místních, v čele s motorkářem, kterej se představuje jako Vagner Godinho. Ten mu podává odznak jejich motorkářskýho klubu, vytahuje kudlu, Filip koprní, motorkář se slušně baví a nožem mu ho připíná na džísku. Uff. Zpátky přijíždíme v 5 ráno. Co nás asi čeká zejtra?

sobota 29.8.2015 – Sao Paulo, Inferno

Po 3 hodinách spánku na malym gauči mě probouzí brazilská hymna, hrající odněkud z ulice. Následuje zřejmě nějakej fotbalovej zápas někde za rohem. Pozdějc mi Alex prozrazuje, že tady má stadion místní klub Atlético Juventus, kterej má fans rekrutující se z řad alternativní mládeže, punks, hardcore kids, atd. Bohužel jsme neměli čas na nějakej mač zajít, škoda. Kousek za rohem navštěvujem poprvé bufet, kde se dá dobře najíst vegetariánsky i vegansky (oni tady vůbec ty bufáče typu ber z kádí na co máš chuť a kolik toho chceš, platíš za váhu, hodně jedou, což se nám často hodilo), a pak na ulici kupujem kokosy, do kterejch vydlabou díru a nasolej tam brčka. Sedíme s nima pak na chodníku naproti Alexovu domu a po vypití (nekonečný) je rozbíjíme o chodník, abychom mohli vydlabat vnitřek. Zpětně se pak dovídáme, že vidět to Alex, hodil by nás rychle do latě, chlapík o jehož barák jsme opřený prej rád tahá bouchačku na každýho, kdo po jeho chodníku (o kterej jsme právě roztřískali 5 kokosů) jen projde. Aha, dobrý vědět.
Do Inferna dorážíme už ve 4, tedy naše první část, přeci jen se do jednoho osobáku tak úplně nevejdem. Alex cestou vypráví, že když přijde na koncert fízl, byť je třeba v civilu a není zrovna ve službě, musíš ho pustit dovnitř. A každej fízl u sebe samozřejmě nosí kvér. Takže se jednou stalo, že fízl se na koncertě vylil a když viděl před klubem ležet bezdomovce, prostě mu prostřelil hlavu. Ten večer tam snad jeho řádění odsrali i nějaký další lidi. Fajn story, todle tě cestou na koncert nakopne, takže vzhůru do Inferna. Večer má bejt snad 5 kapel. Odskakujem kousek dolu po ulici na parádní veganskou zmrzku (taky formou kádí, ber čeho kolik chceš, včetně polev a různejch druhů posypů) za bezkonkurenční cenu, jsme v ráji. Naproti Infernu omrkáváme místní záliby v sex shopu, brazilci jsou v některých věcech docela vynalézaví. Mezitím zvučej Statues On Fire, Alexova další kapela. Momentálně nahrávaj nový album a vrámci listopadového tour se objeví i 17.11. ve Valašském Meziříčí. Dva z nich hráli krom dalších kapel jako Nitrominds taky v Musica Diablo, thrash úderce, kde s nima byl i Derrick ze Sepultury. Statues jsou na mě příliš popina (ikdyž rychlá), ale lidi zase maximálně přátelský, tradiční stálý objímačky a tak. Na to neni našinec zvyklej. Dneska večer to každopádně bude jiná káva než včera, dost slušnej klub, prostornej, s dobrym zvukem, pouze přemrštěně klimatizovanej. Jako všude všechno. Nejde opomenout fakt, že ikdyž bylo venku pod 20 stupňů a pršelo, všude dostaneš nápoje ledově chlazený. Ale zpátky ke koncertu. Čekali jsme tedy větší návštěvu, přece jen Statues by měli táhnout. Ke kupování merche neodmyslitelně patří smlouvání o ceny, to už po včerejšku víme, takže je to boj. Kacttus odehrávaj skvělej energickej set, začínám týdle kapele přicházet na chuť, Karel s nima tradičně dává “Not So Sure”. Dnešní koncert dělá přímo Alex, takže všechno klape jako po másle, kapely hrajou na čas, atd. Koncert končí před půl 11, prej je tady poblíž další akce. Stejně je divný, že ve městě, který má 20 milionů obyvatel, nejsou skoro koncerty v tejdnu a o víkendu si to nechce moc konkurovat, páč tolik lidí nechodí. Navíc hned po skončení koncertu místní zaměstnanci střelhbitě vytíraj podlahu, lidi jsou vykázání okamžitě ven a Inferno se mění v diskotéku. Mizíme taky. Naproti přes ulici je podnik Rocknroll Burger, kde maj prej i vege burgry, takže to tam berem útokem. Člověka láká dát si burger s názvem jako Orgasmatron, Clash burger nebo Mosh Pit (a zapít to šejkem Cherry Bomb, Velvet Underground nebo Body Count), ale ty jsou masový. Za pár desítek minut vycházíme ven a co se tam mezitím začlo odehrávat v ulicích absolutně nechápem, všude stovky lidí postávaj na chodnících čekajíc až otevřou kluby. Nebo prostě jen tak klábosej. Ale fakt minimálně stovky. Dlouhá rovná třída od nevidim po nevidim a chumly lidí jsou naprosto všude. Auta skoro nemůžou projet, autobusy se otíraj lidem o záda, mezi nima kličkujou motorky troubějíc na upozornění, že jedou, a v tom všem chaosu mezitim velkou rychlostí z kopce projížděj lidi na skejtech a inlajnech. Směs lidí, že to jde dost těžko popsat, fakt bizarní sbírka existencí a všech možnejch vzhledů, oblečků, sociálního postavení, barvy kůže i sexuálních orientací. Vidíš tady všechno od holek v latexu, pokérovaný a propíchaný hispánce, každou chvilku projde nějakej shemale (ty nás zajímaj nejvíc, vůbec jsme jich tady za tu dobu viděli nepočítatelně), občas projde vyzáblej typ se svítícím tácem s neonovejma blikačkama na hrudi, nabízející cigára, další jsou oháklý tak, že to ani popsat nejde, do toho se mezitim proplejtaj bezdomovci tlačící svůj baráček na kolečkách a veškerá (hlavně) mládež tady prostě tráví páteční večer na chodníku, lidská džungle. Nahlížíme před Inferno, ani tam se nedá projít, jen marně se snažíš rozpoznat co je obří fronta (pro vstup na diskošku je třeba vyplnit formulář se jménem, ID a bydlištěm, jinak tě dovnitř nepustěj) a co jsou prostě jen bavící se lidi. Jenom se otáčíme dokola a nemáme slov, několik desítek minut, tadle scéna je nepopsatelná. A tak o hodinu pozdějc tady prej těch lidí bude dvojnásobek. Nevim kde budou stát, asi už přímo uprostřed tý frekventovaný ulice. Sao Paulo nás fascinuje a zároveň nám začíná i přes svou zdánlivě temnou atmosféru přirůstat k srdci, ikdyž jsme si vědomi, že stále vidíme převážně jeho přívětivější a vlídnější tvář.

Video:

 

Bukinho

část 2
část 3
část 4
část 5