Navazujeme na starou tradici mini-rozhovorů pro Periferia.cz, když se u nás v roce 2010 objevila Pětka Pepy Melena a o rok později pak Vizitka Jana Cézara. I v letošní sérii nazvané „Pět ran do klobouku“ pokládáme totožnou pětici otázek různým osobnostem napříč hc/punkovým rybníčkem a jejich odpovědi se zde budou postupně objevovat.
V dnešním pilotním díle odpovídali:
Banán (Kovadlina, I Am Pentagon)
Skulda (Sheeva Yoga, Prügelknabe)
Petra (Cerelitida zin, Human Liberation Front)
Michal (Encore, punkstore.cz, Šváb records)
Co tě nejvíc zaujalo nebo v tobě zanechalo nejsilnější dojem, anebo ještě líp, co se ti ihned vybaví, když se někdo zeptá na rok 2017? A nemusí to ani být vůbec z hudební oblasti.
Skulda: Fuhá, Alzheimer na mě útočí mocnou silou, musím hodně lovit v paměti. Hodně mě bavilo prostředí pro battle koncerty na Cheechaak festivalu v Ostravě 2017. Vypuštěná kašna, v ní kapely proti sobě, mezi nimi zvěřící dav, další lidi po okraji kašny, kolem dokola. Připadal jsem si jak v koloseu ve starém Římě. Klub Kubík v Trnavě, geniální DIY místo, vedené totálně příjemnými a nadšenými lidmi. Týdenní křižování Bosnou. Jsem magor na různé občanské/etnické konflikty, navíc mám k válce v Jugošce takový osobnější vztah. A stát na mostě ve Zvorniku, kde polovojenská komanda složená ze srbských mafiánů podřezávala a následně do Driny shazovala místní muslimské civilisty, byl silný a mrazivý zážitek. Kdyby to někoho zajímalo víc, v Cerelitidě je report. A co se týče hudby, má láska pro experimentální grindcore je známá, takže pár objevů PIVIXKI, MENTAL HYGIENE TERRORISM ORCHESTRA, ISOISSÄ KOHTU KOHTU.
Michal: Tak při této otázce se asi každému vybaví nějaký emotivní zážitek a vsadím se, že 90% ne z hudebního prostředí. Osobní zážitky, strasti, či radosti tu sdělovat nebudu, protože to nikoho nezajímá. Pokud jde o hudbu, tak mě potěšilo, že vyšly desky BRUNNER TODESMARSCH a BOMBATENTAT – pro mě nejlepší singl roku 2017.
Banán: Když se podívám zpátky už teď, tedy s minimálním odstupem, první co mě napadne je, že to pro mě byl rok mnoha změn. Ty pak byly zároveň generátorem těch nejsilnějších dojmů, jak v pozitivním, tak negativním slova smyslu. Nicméně s ohledem na formát minirozhovoru se zde nebudu pouštět do nějakých hlubokomyslných rozborů a namířím svou pozornost spíše k tomu, co mě rozsekalo hudebně, protože i toho bylo naštěstí dost. Co se týká desek, vyšla podle mě jedna z nejlepších domácích hardcore nahrávek poslední dekády – PACINO – „Půl Litru Země“. Není v ní ani tón nebo slovo navíc, pár riffů, ještě méně textu, ale za to spousta prostoru najít v ní kousky nás samých, stačí jenom poslouchat. Super je i 12″EP VOLE a samozřejmě desetipalec BRUNNER TODESMARSCH, ale to pro mě nebylo až takové překvapení. Podobně nepřekvapivě likvidační je „No Cure for Death“ od SECT, je fakt neuvěřitelný sledovat, kolik nasranosti, přetlaku a neústupnosti v sobě mají chlápci, který by mohli polovině scény dělat fotry. Totální škola. To samé, jen v jiné formě, platí i o PROPAGANDHI, GODSPEED YOU! BLACK EMPEROR nebo SAVAK. Všechny jejich loňské desky jsou geniální, každá je svým naprosto unikátním způsobem politická, což ale zároveň ve všech případech znamená, že reflektuje současné, aktuální problémy a navíc vždy v kombinaci se silným citem pro napsání skvělých songů. No a z koncertů mě nejvíc dostali BUTCHER na K-Townu (absolutní vyhlazení všeho v dosahu) a LEBENDEN TOTEN na Sedmičce. Čekal jsem extrémní nihilistickou jízdu, ale extrémní ten koncert byl vlastně jen zvukově, jinak tam byl nádherně zachovaný peace punk odkaz starých anglických kapel, které sloužily jako prapůvodní inspirace všem těm japan noise punkům, které LEBENDEN TOTEN vykrádají a to mě úplně odzbrojilo. Prostě boží.
Petra: Ok, pominu-li, že celý rok 2017 řeším svojí nemožnou ruku prožranou zánětem, což mě omezuje ve spoustě činností, které mě rozptylovaly a probouzely zakrnělé endorfiny, tak na koncerty se naštěstí dá chodit i s bolavou rukou. Na škaredé zážitky a věci se raději zapomíná a tak vypíchnu ty, co mě potěšily a udělaly upřímnou radost. Takže rok 2017. Vyšlo další číslo Cerelitidy, setkala jsem se s dlouholetými kámoši z Baskicka a strávila s nimi více jak jeden den po koncertě a jela s nimi na zbytek turné. Před dalekou náročnou cestou jsem udělala nečekané rozhodnutí, vrátila se do svých mladých let plných spontánních činů a letěla na pár dní do Španělska, tentokrát do místa, kde jsem nikdy nebyla a nikoho moc neznala, abych viděla koncert MELT BANANA a španělských KLS. To se nakonec ukázalo jako můj koncert roku, především díky objevu a živému vystoupení KLS. Vybaví se mi trable v Azylu, kvůli štvavé kampani sousedů, pár nasranejch odchodů ze zasedání zastupitelstva po vyslechnutí si manipulativních lží některých občanů a zastupitelů, ale hlavně to, že když jsme o jednu zahrádku přišli, netrvalo dlouho a společnými silami vznikla nová, možná ještě lepší a pěknější. Asi největším zážitkem byla cesta do Malajsie, kde i když to občas skřípalo díky dohadům ohledně klimatizace, díky níž si občas přišel ze 40 stupňové horké ulice do pokoje, kde bylo téměř pod nulou, jsem viděla a zažila věci, jaké nikdy dříve. Splnila jsem si svůj dětský sen a viděla orangutany stavějící si hnízda v korunách stromů zbytku deštného pralesa, byla na hardcore punkovém koncertě v 18.patře, konečně si zkusila jak kurva těžký je naučit se surfovat a zažila ten pocit, kdy ty seš ta jiná, odlišná a všichni na tebe nepřetržitě zírají. Momenty, kdy ti chlap na pláži říká: „I love your body“ a jediná tvá reakce je, že se tomu upřímně směješ a veškeré tvé zbylé feministické tendence jdou stranou. Stejně jako když se asi jedenáctiletý kluk ve školní uniformě cestou autobusem ptal kytaristy z APOLITY Jarka, jestli já s Tyndou z orlovské Futry jsme jeho dvě manželky. To, že jsme všichni jenom kamarádi z různých koutů Čech, Moravy a Slezska, se mu moc nepozdávalo. I to, že nás místní punkáči zastavovali v metru, na letišti v pracovních uniformách, na koncertě i v pralese a po týdnu o nás už věděla zřejmě celá malajsijská scéna. Když za mnou došel týpek na koncertě a dal se se mnou do řeči díky tričku SHEEVA YOGA, které jsem měla zrovna na sobě, tak mě to potěšilo, protože po několika zkušenostech, kdy se místní punx bavili především s mužskou částí naší výpravy a při loučení jim podávali ruce, za to nás holky ignorovali a vyhýbali se nám obloukem, přestože jsem to byla já, kdo je jako první oslovil a chválil jejich obří placky Spazz, bylo ulevující, že ne všichni to takhle v Malajsii mají. Ale vzhledem k tomu, že se z něj pak vyklubal Duan z DAIGHILA, kapely, která tu kdysi dávno byla na turné, to nebylo zas tak nepravděpodobné. Když mi ale borec na výletě v pralese, který šel proti mně řekl: „Hey, good band!“ směrem k mému triku LOCUST, tak to už bylo nepravděpodobné víc než dost. Prostě třítýdenní paradise a hardcore punk je všude, dokonce i ve Vietnamu 🙂
Která domácí kapela je podle tebe nejvíc „neprávem“ opomíjená / přehlížená? A proč si myslíš, že tomu tak je?
Skulda: Nějak se mi žádná moc nevybavuje, kterou bych do kategorie opomíjená zařadil. Navíc plno kapel je přehlížených, protože se těm kapelám tolik nevěnují, nebo na ně nemají tolik času, nebo je to více bokovka, tak to potom může vypadat jako „přehlížení či opomíjení“. Otočím to a zmíním dva objevy, u nichž jsem přesvědčen, že o nich ještě uslyšíme, pokud to nezabalí. MEDICATION TIME a DECULTIVATE.
Michal: Nevím o žádné kapele, která by trčela někde v garáži a stěžovala si, že ji nikdo nikam nechce pozvat.
Banán: Ty jo, tohle je docela těžká otázka. Ale myslím, že mnohem více pozornosti a respektu by si zasloužila třeba DEZINFEKCE. Vždycky to byla dobrá kapela, ale to co předvádí např. na kompilaci Na Krev nebo na poslední velké desce, je na absolutní top úrovni hudebně i textově. A v neposlední řadě jsou to skvělí kluci.
Petra: Když já nevím co to je „neprávem“ opomíjená a přehlížená kapela. Vždyť to přeci není žádná soutěž o nejlepšího z nejlepších. Pokud si některá kapela připadá opomíjená a přehlížená, tak je to tak trochu asi její chyba. Pak musí být asi pilnější a houževnatější a výsledek se dostaví. V dnešní době hraje po celém světě kapel tři prdele. Pokud do toho dávají kus sebe, má to drajv, nejsou to lemplové, co nic nevydávají, nedělají nové skladby a pořádně nezkouší, tak určitě někde své fanouše a publikum mají. Nikde není psáno ani dáno, že ti někdo bude vyšlapávat cestičku, kterou máš pak jít, a vynese tě na vysněný piedestal.
Co tě poslední dobou nejvíc trápí ohledně stavu „scény“? A co naopak bereš jako největší pozitivum poslední doby?
Skulda: Scéna je pořád víceméně věrným, i když někdy vzdáleným a lepším odrazem reality / mainstreamového světa. Je sice postavena na pěkných hodnotách, ale žití oněch ideálů bude vždy v konfliktu se vší komercionalizací, rostoucí povrchností, spěchem a konzumistickým běsněním našeho světa. Vždy se tomu bude DIY HC/punk bránit a vždy dostane trochu po tlamě. Mrzí mě, že není víc mladých punků, co si jedou v crustu, fastcore, grindu, ale je to svým způsobem logické, hudební substyly se obměňují. Na druhou stranu prapor DIY třímá plno dalších následovníků a to že mě většinou shoegaze, noiserock, krautrock nebaví, je můj problém. Sere mě prorůstání nejrůznějších postmoderních teorií do scény a snaha malovat tydle často reakcionářské narcistické pičoviny jako politicky radikální a progresivní směry. Koncepty jako whiteness, cultural appropriation jsou něco, nad čím kroutím hlavou jak zaseknutá sova pěkně dlouho. Věřím tomu, že HC/punx mají dost rozumu, aby se těchto extravagancí, které jsou naštěstí vzácnou výjimkou, než něčím častým, časem zbavili. Budeme to díky úpornému hnědnutí mainstreamu potřebovat. V kontextu Ostravy kde žiju, mě mrzí odliv aktivních lidí buď do ciziny, nebo Prahy a Brna. Rozumím tomu, nedivím se tomu, ale mrzí mě to. Je to proces, typický pro celou Evropu a moc hezky to v jednom sloganu na samolepce vystihnula stuttgartská Antifa. „Support your local scene – do not move to Berlin“.
Abych furt jenom nezněl jako sýček, jsem rád, že přes to všechno co jsem zmínil výše, „scéna“ furt žije i tady na postindustriální periferii, objevují se noví punx s chutí něco dělat, objevily se pokusy o squatting, první větší ostravský DIY fesťák po dlouhé době nezkolaboval, ale naopak „expanduje“.
Michal: Žíly mi asi nic netrhá. Koncertů je přehršel, návštěvnost tomu odpovídá. Lidi pořád spíš koukaj na to, jak vypadají a co mají na sobě, stačí se občas mrknout na FB, ale to je každýho věc, když mu na tom tolik záleží. Jako pozitiva poslední doby vidím to, že vychází spoustu desek a i malé kapely za pomoci jednotlivců si můžou dnes udělat radost a vydat si vinyl.
Banán: Mě už roky trápí pořád to stejný, ale taky bych chtěl říct, že to není tak, že bych z toho nespal. Spoustu věcí jsem se naučil přijímat nebo brát s větším nadhledem, jinak bych v tom asi nemohl zůstat tak dlouho. Štve mě elitářství, zabedněnost, neutuchající touha neustále někoho zesměšňovat nebo někoho tzv. „dostat“, neschopnost nebo nechuť prokopat se trochu hlouběji pod povrch, to, že se třeba někdo neumí omluvit, mnoho opravdu důležitých témat se vůbec neřeší a okolo nesmyslů se naopak strhává hysterie. Z toho je asi docela dobře patrné, že vše tohle se dá velmi jednoduše přenést i mimo hc/punk scénu, která vždy byla, je a bude jen obrazem tzv. většinové společnosti a je dobré to mít na paměti. Na druhou stranu, pořád platí, že je to prostředí, kde se cítím bezpečně, neztratilo svou vášeň a inspirativní podstatu a že i teď v roce 2018 v něm můžeš potkat kluky a holky, kterým je třeba 17 a znamená to pro ně všechno. Není jich moc, ale jsou a já jsem vděčnej, že jsem se to naučil vnímat takhle, je to podle mě klíč k tomu nevyhořet. Nebo minimálně jeden z klíčů.
Petra: Ohledně scény jako takové mě netrápí nic. Ta si žije svým životem, stárne, ale podléhá i novým trendům, zároveň se drží starých zajetých pořádků jak hovno košile a je stále plná nostalgických snílků věřících v dobro člověka a lepší svět. Já se s ní stále sžívám, proplouvám a nadále si ji snažím hýčkat. To co mi v ní vadí nebo nevyhovuje, tomu se vyhýbám, vymezuju a kritizuju a naopak těžím z toho, z čeho mi je tam pořád dobře, co na tom mám ráda a drží mě v tom dál a dál. A aby to nevypadalo, že se úplně vyhýbám konkrétní odpovědi, tak ne že by mě to trápilo, ale vnímám to ne jako úplně pozitivní stav. To, že počet organizátorů a počet koncertů neúměrně převyšuje počet vznikajících nových kapel, to, že v nových kapelách hrají spíše pořád ty stejní lidé, kteří už se pomalu řadí do toho věku dinosaurů. Nevím, jak dlouho to může tímto způsobem vydržet, přitáhnout nové lidi, neunudit ty stávající a nevyhořet sám nad sebou. Ale stejně věřím, že „scéna“ se s tím nějak vypořádá :). A největší pozitivum je, že pořád vycházejí nové i zaběhnuté ziny a že rok co rok proběhne, anebo se už zase plánuje nějaký zinfest v nějakém diy prostoru. A velké pozitivum je také to, že i když někteří přicházejí o prostory pro své aktivity, které si léta budovali, tak se tím nenechávají semlít a vymýšlí jiné alternativy a vznikají prostory nové a to mě těší.
Ovlivnily tě i kapely / interpreti mimo hc/punk? Pokud ano, jaké?
Skulda: Nevím jestli ovlivnily, ale nějakou dobu jsem si ujížděl na kubánské směsici jazzu/swingu a tradiční karibské černošské muziky, stylu zvaném Conga. Kapelu LECUANA CUBANA BOYS jsem obráběl tak dlouho, až mi to přítelkyně zakázala. Chcete slyšet mathcore a totální arytmické nemelodické zlo ve vážné muzice? Pusťte si ARNOLDA SCHÖNBERGA: „Ten, který přežil Varšavu“. A je to možná hipsterský blackmetal a trendy cool cipovina, ale baví mě HORSEBACK. Různé noise podivnosti furt beru jako součást hc scény.
Michal: Určitě, ale stává se mi celkem často, že vždy narazím na kapelu a líbí se mi třeba jen jeden song z celé jejich desky, kupříkladu PISSED JEANS – „The Bar is Low“. Také jsem milovníkem starších „hippiesáckých“ kapel, maďaři SKORPIÓ (odpověď na slavnější Scorpions) a jejich song „A rohanás“ je kurva pecka! Něco pro milovníky třeba Nazareth. Dobrých kapel mimo „scénu“ hc punku je mraky!
Banán: Jo, hodně. Kdybych to měl vzít úplně do důsledku, ovlivnilo mě hodně už to, co poslouchal můj táta v podstatě celý moje dětství a to byly pořád dokola desky BRATRŮ NEDVĚDŮ. Vzhledem ke všem okolnostem jsem se fakt snažil to od sebe odhodit co nejdál a jako správnej hardcorista to fuckovat, ale nedávno jsem byl doma u rodičů, ti byli někde pryč a já si sednul do křesla a pustil si právě tyhle desky. Seděl jsem a poslouchal. A mimo jiné jsem zjistil, že si pamatuju skoro všechny texty a že mě to někde hluboko zasahuje. Je v tom samozřejmě hodně nostalgie, ale někde podprahově mě ta poetika oslovuje a je asi dobrý si to přiznat. Navíc další folkové a písničkářské nahrávky, jako např. KRYL, raný NOHAVICA, VLASTA REDL nebo PLÍHAL mě ovlivnily už zcela napřímo a jsem za to hodně rád, všechno jsou to minimálně geniální textaři. A i někde tady bezpochyby leží můj zájem psát a zpívat česky a nebát se pracovat s textem jinak než je běžné v hc/punk scéně. Nebo se o to alespoň pokoušet.
Petra: Nejsem moc člověk a teď už ani vůbec nejsem ve věku :), kdy bych se nechávala moc ovlivňovat. A dost pochybuju o tom, že by mě poslech 2 UNLIMITED na základní škole ovlivnil natolik, že jsem skončila v hardcore punkové scéně 🙂
Na co se nejvíc těšíš nebo čeho se nemůžeš dočkat v roce 2018? A opět to nemusí být pouze věc nebo událost, která je spojená s hudební scénou.
Skulda: Už se na nic netěším… hedonistický nihilismus pozitivní myšlenky na budoucnost totálně zapudí 🙂 Ne vážně, těším se, až vyjdou desky SHEEVAYOGA a PRÜGELKNABE, který se derou na světlo s rychlostí pohybu zemských desek. Těším se na výlet do Japonska společně s MASSOLA a 7 MINUT STRACHU, přestože to není moje úplně top destinace, tak zajímavá je stoprocentně. Víc mě zajímá Bělorusko, kam se snad podívám v létě – s tematickým zaměřením na protinacistický a protisovětský odboj, ale to určitě zase nebude taková exotika jako japonské motely s kójemi, co vypadají jak rakve a výdejními automaty na použité spodní prádlo.
Michal: Asi nic konkrétního, snad tento rok bude o něco lepší než ten předchozí a proběhne vše bez nějakých těžkých životních situací. Pokud jde o hudbu, tak snad tento rok doděláme s kapelou ENCORE nahrávku, která vyjde na desce.
Banán: Těším se hodně na koncerty, které budeme hrát. Je to pro mě důležitý. A přestože to v každé kapele prožívám na 100%, nějaké koncerty pro mě budou letos asi trochu vyjímečné, třeba ty, které odehraje BALACLAVA. I proto, že je to přesně po deseti letech, co spolu zase budeme stát na podiu a po dvaceti, co jsme tam spolu stáli poprvé. Uvidíme se v pitu.
Petra: Uff, já vůbec nic neplánuju, raději si nic moc už nemaluju, budoucnost mě spíše děsí a momentálně není nic, na co bych se vyloženě těšila. Spíše mě čekají ne úplně příjemné věci a změny. Plánuji udělat pár koncertů v Azylu, určitě budu chtít jezdit na plno koncertů pryč mimo Liberec, abych viděla nejen kapely, ale i lidi, které mám ráda, protože jak oni povětšinou říkají: „do Liberce daleko“ :). Zvědavá jsem na koncert španělských KLS a vlastně i KRUPSKAYA teďka v únoru. Jinak už jeden velice povedený a nevšední zážitek z tohoto roku mám. Tím byl spontánní nečekaný koncert ve dvě ráno ve sklepení Helly, kdy všem třem přítomným návštěvníkům a dvěma psům poslouchajíc za dveřmi (někde vzadu na zahradě to poslouchal i ovec), zahrál svůj skoro výroční koncert PRÜGELKNABE tak trochu napůl unplugged, o to víc improvizovaně.
Další díly:
02 – Šaman (Remek), Miki (Just War), Tom (See You In Hell), Berry (Magick Disk), Vasil (V.O.H.)
03 – OiOi Piratoi, Ľuba (Controlled Existence), Jiřina (Vegalité), Šroub (A-Brigade), Šakal (Rabies)
04 – Jirza (Czechcore), Bobík (Kids and Heroes), Trojka (Raw zine), Adrik (Punkgen), Grinch (Crumpit), Oliva (Fobia)
05 – Datra (RozpoR), Semi (xMartinezz Photographyx), Kanár (Encore), Martin (Scalp), Roman (Baestien)
06 – Radek (Decultivate), Mára (Mörkhimmel), Míra (Kung-fu Girlz), Štůsa (At Folsom Prison), Tomáš Lichtle (Beton)
07 – Bilos (Malignant Tumour), Barvák (Insane Society), Ivan (Flowers For Whores), Honza (Samuel records), Syky (Rabies)
08 – Pavel (Slave X One DIY shows), Filip (Empty Hall Of Fame), Maxeek (Dezinfekce), Štelca (The Junk Food), Gargamel (Adacta)
09 – Adéla (Bajkazyl), Miruus (Brünner Todesmarsch), Petr (Pure Heart records), Michaela (Kids and Heroes), Dáša Fon Fľaša (Rubanisko)
10 – Charlie (Drom), Paaya (Festa Desperato), Tomsn (Just For Being), Michal (Heavy Metal Vomit Party), Vojta (Burning Steps)