Navazujeme na starou tradici mini-rozhovorů pro Periferia.cz, když se u nás v roce 2010 objevila Pětka Pepy Melena a o rok později pak Vizitka Jana Cézara. I v letošní sérii nazvané „Pět ran do klobouku“ pokládáme totožnou pětici otázek různým osobnostem napříč hc/punkovým rybníčkem a jejich odpovědi se zde budou postupně objevovat.
Do čtvrtého dílu jsme zařadili publicisty a zinové pisálky, jimiž jsou:
Jirza (Czechcore, The Shullins)
Bobík (Kids and Heroes)
Trojka (Raw zine)
Adrik (Punkgen.sk)
Grinch (Crumpit, ex-Tubera)
Oliva (Břitva, Bažina, Aardvark, Fobia zine)
Co tě nejvíc zaujalo nebo v tobě zanechalo nejsilnější dojem, anebo ještě líp, co se ti ihned vybaví, když se někdo zeptá na rok 2017? A nemusí to ani být vůbec z hudební oblasti.
Jirza: 2017 byl ve znamení nových věcí, pocitů a zážitků, naprosté osobní svobody, výher a propadů, kterých nelituji. Prvně v životě jsem vyměnil tuzemskou zimu za jinej světadíl. Poznal na vlastní KŮŽI co to znamená být svou KŮŽÍ ten jinej a automaticky se stát terčem pozornosti. Uchvátila mě společné symbióza člověka a psa. Kdy stovky až tisíce volných psů dokážou bez problému žít s lidmi. Jediné pravidlo – ani jeden neštve druhého. I tento rok vyšla strašná spousta skvělých desek, odehrály se neuvěřitelný koncerty a vyšla spousta skvělých knih. Všeho tolik, že ač se snažíš sebe víc, vždycky prohraješ. Dost mě bavil oprášený duch devadesátek na Fluffu. Kapely se kterýma jsem vyrůstal a i po tolika letech, jejich hudba a proslovy měly sílu, podnět k zamyšlení a inspiraci. Věci, který mě v této sektě baví nejvíc. Druhá půlka roku byla naprostým debaklem v pořádání koncertů pod hlavičkou The Shullins. Absolutní návštěvnické rekordy v těch červených číslech způsobily, že je ten pravý čas trochu se stáhnout a uvidí se co bude dál. Otázka je jak dlouho to dokážeme vydržet, protože jsme si vědomi své závislosti.
Bobík: Jako první si asi vzpomenu na příšerný výsledek parlamentních voleb, na aroganci moci, na společnost zaplavenou rasismem a neoliberální pravičáckou sociopatií. Na nepochopitelné myšlenkové pochody lidí volících proti svým základním zájmům. Také na to, že se klub Buben stal další z obětí zrůdnosti gentrifikace. Když pominu osobní život, tak si asi rok 2017 s ničím pozitivním spojovat nebudu.
Trojka: Předně bych chtěl říct, že v dnešní, ultra-zrychlený době, kdy nevíš, cos dělal před pěti minutami, je celkem těžký zamyslet se, co bylo před rokem. Zkrátka a dobře, na vzpomínky není místo a tak to s přibývajícími roky bolí stále víc a víc. Začátkem minulého roku jsem se úplnou náhodou ocitnul u kamaráda v podkrovním pokoji, kde si hrají jeho dvě děti a taky tam občas zkoušel s bráchou ve složení bicí a kytara, já do toho hodil vokál a kapela byla na světě. V začátcích jsme tomu nikdo nepřikládal žádnou váhu, ale s postupem času jsme se z pokojíčku přesunuli do zahradní chatky, kde pravidelně zkoušíme, pár koncertů odehráno a do budoucna bude snad i nahrávka. S noisovou sekcí se podařilo vydat samostatnou kazetu a live split MC. Co se týče koncertů: HENRY FONDA na Sedmičce, LAWINE a STRAFPLANET v Eternii, FOREST HUM u nás v garáži, naprosto šílenej Punx picnic ve Vopici, EASTWOOD, BRUTAL BLUES, SICKMARK na Fluffu, TRAVOLTA v Plzni a na Podboru, FACIALMESS a MAA v Punctum, DEFEKTRO a KAZEHITO SEKI na Plovárně, xINQUISITIONx v Sally, NONSANTO a BRÜNNER TODESMARSCH v Metru, všechno parádní energický sety a ještě bych málem zapomněl na výborný koncerty na Helle!
Adrik: Ak by to niekoho zaujímalo, tak bez poradia: RISPOSTA opäť vo skvelej forme, K-town fest, Mikkeller bary, hrdzavý hluk v podaní LEBENDEN TOTEN, Malmö, gosé, Opičí bál, Ffud fest, koncerty kapiel SAMORAST a the WILDERNESS, nová séria od českého pivovaru Clock, nové fanziny Destruktorr a Kolyma tales, prvé náznaky prebúdzania a aktivizmu u ľudí na Slovensku, otvorenie niektorých diskusií, ktoré boli predtým tabu a prvé symbolické facky vládnemu zvarku a neonacistom…
Grinch: V hudebním životě jsem si splnil jako každej rok řadu koncertních restů. Letos bych vypíchl asi koncert Davový Psychózy. Tuhle kapelu mám rád a konečně jsem ji měl možnost vidět na pódiu v menším klubu v Litoměřicích. Jedná se o klub Baronka, kterej rozhodně doporučuju navštívit. Z osobního života mě nejvíc dostalo to, že se mi má letos na jaře narodit syn.
Oliva: Pokud zůstanu u hudby a navíc u hardcore punku a příbuzných sfér, pak musím zmínit hlavně alba kapel jako Esazlesa, Lvmen, Ginnungagap, Afterlife, Láje, Or, Kultra! nebo Dis-K47. Časem se k nim nepochybně zařadí také Pacino, jež jsem dosud pořádně neslyšel, ale o jehož kvalitách jsem naprosto přesvědčen. Tradičně mě potěšily akce typu Killed By Brno nebo koncerty v olomouckém SF Mini, musím však přiznat, že jsem loni navštívil nejméně akcí za posledních 15 let. Zapomenout nemůžu ani na nebývale vysoký počet knih, byť čerpajících spíše z toho melodičtějšího punku, stejně jako množství pozoruhodných fanzinů, jimž vévodí Cerelitida, Destructorrr, Black & Pure Sin či Malström.
Která domácí kapela je podle tebe nejvíc „neprávem“ opomíjená / přehlížená? A proč si myslíš, že tomu tak je?
Jirza: Hlasuju pro SAME RIVER TWICE – brněnský Fall Of Efrafa a jim podobných. Hrají si s náladou a emocemi a jejich debutová deska nejen krásně vypadá a taky se dobře poslouchá.
Bobík: Nevím, zda se dá mluvit o termínu „přehlížená“, ale tohle je pár věcí, kterým se dle mého dostává menšího sluchu, než si zaslouží. Je to samozřejmě dost relativní, třeba jsou mimo mou sociální bublinu obrovské. YARVAR COCHA – naprosto skvělá, autentická punk záležitost z Valašska. UŠTKNI – jejich split LP s Aliusterra je bomba, a mělo by válcovat místní „hitparády“. SEBESTŘET – jejich EP mě naprosto překvapilo a vlastně nechápu, proč se o nich v „crust“ kuloárech nemluví mnohem více. COMMODORE 64 – jedna z nemnoha místních kapel, která se alespoň blíží tomu co je pro mě terminologicky označitelné za hardcore punk.
Proč si myslím, že to tak je? Protože publikum si do určité míry za A žádá subžánrovou konfekci a za B je obecně stádem ovcí, pouze papouškujícím to, co jim je jako „cool“ věc naservírováno. Ostatně na tom je obecně postavena výroba módních trendů. Klasickým příkladem toho jsou nejmenované rychlokvašky v posledních letech získávající různé ty nominace na Anděly, nebo jak se to jmenuje. Zároveň mě vlastně nesnesitelně iritují „aktivní a snaživé“ kapely, takže ty, co jsou přehlížené vlastním přičiněním, a pokud píší vražedně chytlavé písničky, jsou přesně mou krevní skupinou.
Trojka: …že by to byla ta, kterou jsem neslyšel a opomíjel ji?
Adrik: Veľa slovenských kapiel neprekročí prah svojho mesta alebo okresu. Buď je to slabou kvalitou produkcie, neoriginalitou, alebo neaktivitou členov v podzemnom hnutí. K jednému príkladu však nemusím chodiť ďaleko. Košická kapela MY O VLKOCH by si iste zaslúžila väčšiu pozornosť. Pre niekoho to môže byť prachsprostý tuctový punk rock, naživo je to ale výborný punkový kabaret poňatý viac umelecky a s politickými textami a príhovormi. Dúfam, že keď zaučia nového bubeníka, začnú koncertovať a nový materiál dostanú aj do iných častí republiky. Tiež som dlho nič nepočul ohľadom kapely MRAVCOLEV z Čadce. Na to, aké to bolo špinavé zlö a zlá špina, si podľa mňa moc nezakoncertovali. Dúfam, že ešte existujú.
Grinch: Úplně si nejsem jistej, jestli je to v dnešní době ještě možný s ohledem na možnosti internetu, potažmo různejch hudebních profilů, sdílení a dalších vymožeností. Takže si každá kapela najde svoje posluchače a tím pádem o žádný takový kapele nevim.
Oliva: Ortodoxní hardcorepunková scéna má naštěstí tu výhodu, že se v ní příliš nehraje na nějaké velké rozdíly v postavení a významu kapel, takže první vydaný sedmipalec či jiný nosič je pro skoro každou takto laděnou kapelu víceméně vstupenkou mezi ty, o nichž se ví a s nimiž se počítá. Možná lze mluvit pouze o tom, že pokud celou tuto scénu rozdělíme na jednotlivé podscény, tedy crustery, grindery, emocoristy, klasické punkery nebo třeba společenství kolem Silver Rocket, pak někteří jedinci pohybující se v jediné z těchto podscén můžou mít tendenci přehlížet ty ostatní, protože jejich až příliš vyhraněný záběr jim neumožňuje pohlédnout kousek vedle.
Co tě poslední dobou nejvíc trápí ohledně stavu „scény“? A co naopak bereš jako největší pozitivum poslední doby?
Jirza: Trápí mě jiný věci než stav scény. Sleduji generační propast. V Brně bylo tolik koncertů, že to nešlo fyzicky ani finančně zvládat. Nový trend, ne jeden ani dva koncerty v jeden den, ale rovnou tři a nejlépe ještě přidat nějakou last minute akci. Samozřejmě vše určeno jedné cílové skupině.
Bobík: Krom toho, že na termín „scéna“ mám alergii a cokoliv se tak označuje, mě cíleně nezajímá, tak v rámci místních subkultur mě vytáčí totéž co u většinové společnosti. Buranismus, rasismus, zaprděnost a celé to zakomplexované hnědě odpudivé „slušno češství“ prolézající jako infekce do subkulturního světa. Všechny ty výroky typu „serte na politiku, tohle je o muzice“. Leze mi na nervy i to, že téměř veškerá rocková hudba je jako beztvará syntetická konfekce bez vlastního ducha, ale to je obecný symptom doby. Toho, že daný hudební konstrukt je již dávno vyčerpaný a globalizovaná on-line kultura vytváří víc než kdy dříve unifikovanou nudu podle šablony. Pozitivum? Občas vychází i tady pořád dobré desky. A také to, že Klinika ještě existuje a na Smíchově se vyloupla Eternia.
Trojka: Stále se prohlubující roztříštěnost a málo nových mladých ksichtů, čest výjimkám. Větší jiskra, nadšení v lidech a to myslím všeobecně ne jen ve „scéně“, kterou jedni přijímají a druzí odmítají. Nástupem internetu je všechno dostupnější, jednodušší. Otázkou je, zdali je to tak dobře? Koncertů je hodně, přijde mi, že i benefičních akcí přibývá a to je jedině dobře. Stinnou stránkou je pak návštěvnost na koncertech, těžko určit rovnováhu mezi totálním přesycením a koncertním temnem. V podstatě to samé v bleděmodrém by se dalo říci i o nahrávkách, kterých vychází mraky a utopit se je snadné.
Adrik: Že to stále ťahajú viacmenej tí istí ľudia. Žiadne alebo minimum nových tvárí, na akciach sa všetci poznáme. Koncertov je stále dosť. Občas aj viac než ľudí. Nové kapely zaujímajú stále len tých istých ľudí. Ale zarážajúce je pre mňa presťahovanie celého diania a aktivizmu na facebook. To že sa tam rozoberajú nepodstatné bulvárne sračky alebo že najradikálneší čin v živote niektorých ľudí je si zmeniť status alebo profilovú fotku ma netrápi, ale že o mnohých „dôležitých“ veciach sa človek nedozvie, lebo sa dohadujú a riešia iba prostredníctvom tejto predĺženej ruky veľkého brata? Až komicky smiešne problémy, že? Raz sa možno načne aj téma alkoholizmus v našej „scéne“. A určite by som nebol nasraný, ak by u nás začal vychádzať nejaký nový fanzin.
Grinch: Na scéně mě štve řada věcí, třeba ne moc košér praktiky některých promotérů (na metalový scéně i řady distrařů), pak třeba demence některejch lidí co choděj na akce. Když slyšíš na koncertu brazilskýho hardcoru rozhovor dvou týpků o tom, že je hrozně štve, že jim „negři“ berou hokej, když už jim sebrali fotbal. To ti hlava nebere. Naštěstí ovšem převažujou ty pozitiva ve formě novejch zajímavejch kapel, množství koncertů (mnohdy bohužel na úkor návštěvnosti), notně převažující ohleduplnosti a tolerance lidí na akcích a neuvěřitelný množství parádních nahrávek (a to nejen z oblasti hardcore punku).
Oliva: Vedle oné často až přílišné žánrové ortodoxnosti některých jedinců, což je ale věčné téma, vnímám negativně třeba to, jak postupně mizí mnohé někdejší kapely, fanziny, akce, pořadatelé a vůbec aktivisté kolem scény, ale, což je zase pro změnu pozitivní, se na jejich místa trvale tlačí nová jména. Zřejmě jde o přirozený proces obměny, který lze vnímat coby důkaz toho, že tato scéna stále ještě žije a relativně se i vyvíjí, byť současně mám pocit, že dva roky starý odchod Filipa Fuchse byl a stále je velkou a citelnou ztrátou.
Ovlivnily tě i kapely / interpreti mimo hc/punk? Pokud ano, jaké?
Jirza: Mám to rád pestrý a tak i hudebně proklouzávám napříč styly, ke všemu jsem na ni závislej a musím ji konzumovat pořád a při všem. Dost teď jedu v Black music. Doporučuju skvělou knihu Hudba ohně. A tak rád proplouvám v soulu, afrobeatu, hiphopu, afrofunku. K tomu nějaké indie, downtempo elektoronika, soundtracky, starý jazz, psychadelie, … Jména např. Ikeba Shakedown, Curtis Harding, Saamus, Zenizen, Jozef Van Wissem, Kevin Morby, Library Tapes, Zara Moussa, Vatican Shadow, …
Bobík: Ve spojení s tímhle mě samozřejmě v první řadě napadnou záležitosti, které formovaly mé vnímání rocku v dětství během sedmdesátých let, Rolling Stones, Sweet, Slade nebo Suzy Quattro, a tehdejší tvorba těchto interpretů dodnes strčí do kapsy všechno, co vznikalo po nich. Miluju Linka Wraye a veškerý surf rock, prakticky cokoliv co nahrál Bo Didley, šedesátkový freak beat, raný rocknroll i dřevní syrové blues. Alternativní country v podání 16 Horse Power. Stejně tak mám slabost pro středověkou hudbu a pouliční lidovou hudbu raného novověku, především z prostředí mluvícího germánskými jazyky. Obecně preferuji hudbu, která má autentickou syrovost a jednoduchost, je neumělá a interpreti nemají prakticky žádné hudební vzdělání. V neposlední řadě mě znovu a znovu okouzluje hudba z klasických westernů, třeba úvodní píseň z Gunfight At The O.K. Corral jsem schopen poslouchat stokrát dokola. Otázkou ovšem je i to, co ještě vnímáš jako součást onoho lomítkem předěleného HC/punku, pro mě do toho spadá i new wave, power pop a garage rock, což jsou subžánrové škatulky, které dnes asi poslouchám nejvíce, ale chápu, že pro mnohé je to už vybočení z daných mantinelů.
Trojka: Tady asi záleží jak pro koho je ta škatulka hc-punk široká. Každý interpret, který ti vleze do uší, tě nějakým způsobem ovlivní, ať už pozitivně nebo negativně. Prostě si řekneš kurva to si pustím ještě jednou, a nebo to už si kurva nikdy nepustím a pak to za pět let vyhrabeš a řekneš si kurva to jsem byl úplnej blbec, vždyť je to skvělý! Hodně mě baví soundtracky k filmům. Enrico Morricone a Basil Poledouris (soundtrack k Barbaru Conannovi) jsou asi nepřekonatelný. Spousta hudebních stylů se promítá i do hc-punku. Důkazem toho může být stále více elektronických prvků u punkových kapel. Častokrát to bývají dobrý obskurnosti, který tě dokážou sestřelit.
Adrik: Veľké kapely ma až na jednu či dve výnimky nikdy nebavili a mainstreamu sa úplne vyhýbam. Ako môže niekto pri všetkých tých sračkách, ktoré dokáže ľudstvo dennodenne generovať, spievať napríklad bezduché nezmysly o stratenej láske? Prečo by ma to malo zaujímať? Ja tých ľudí nepoznám a podľa ich (ne)záujmu o okolitý svet ani nechcem. Ale aby som tu len frfloša, odmalička sa mi nezunovala tvorba perfektne zohranej trojice Milan Lasica + Julo Satinský + Jaro Filip. Ani divadelná, ani hudobná. Ich texty o hlúposti a ľudských charakteroch sa dajú napasovať aj na dnešnú dobu. A nebojím sa napísať, že Jaro Filip bol slovenský Filip Topol, samozrejme obaja boli niekde úplne inde, ale isté veci majú spoločné. Príde mi čudné, pritom ako ich tvorbu objavujú aj mladšie ročníky (na prespievaní ich piesní si dnes pokúša prihriať si polievočku naozaj kadekto), nepočul som ani jednu prerábku od nejakej punkovej kapely.
Grinch: V muzice mám poměrně širokej záběr, takže určitě ano. Řada metalovejch / grindovejch, ale i alternativních kapel. Kompletním výčtem bych asi nudil, na to je místo jinde.
Oliva: Protože hardcore punk tvoří jen určitou část mého poslechového spektra, vedle již zmíněných takto laděných kapel mě loni zaujalo také množství více či méně odlišné hudby. Prvořadou zmínku zasluhuje opravdu vynikající První hoře, ale také Drutty, různě ladění crossoveristé Trny & žiletky, Insania a Hentai Corporation, metalové legendy Hypnos a Asmodeus, ale také obecně známější jména jako Vypsaná fiXa, Tichá dohoda nebo Krucipüsk.
Na co se nejvíc těšíš nebo čeho se nemůžeš dočkat v roce 2018? A opět to nemusí být pouze věc nebo událost, která je spojená s hudební scénou.
Jirza: Těším se na všechno nový. Zážitky, výzvy a jak s nimi naložím, výlety. Nový desky, knihy a koncerty a moc dobře vím, že i letos jich bude strašně moc skvělých.
Bobík: Těšil bych se především na dvě věci, kdyby Babiš skončil za mřížemi a jeho majetky byly zestátněny a kdyby ta kreatura z pražského hradu zmizela v propadlišti dějin. Ani k jednomu patrně nedojde. Stejně tak bych se těšil na to, kdyby místní společnost konečně přehodnotila své priority, a místo hysterčení kvůli v místním prostředí neexistujícím uprchlíkům začala bojovat za ochranu veřejného prostoru a majetku, za každý kousek divoké přírody, za každý nezastavěný plácek ve městě a za každý zdánlivě neupravený parčík. Nic z toho se nestane, a tragický diskurz české společnosti bude pokračovat. Tohle celé vlastně píši ve stínu běsnění spojeného s volbou toho šaška na Hrad, což mé chmurné výhledy do budoucna jen a jen utvrzuje. Na kdyby se v reálném životě nehraje, takže jediné na co se mohu obecně těšit, je to, že si občas dám drink s přáteli, tu a tam se někam pojedu podívat a život bude seskládaný z každodenních drobných radostí.
Trojka: Asi jako každý rok se těším, až bude jaro. Kulicha s bundou vyměním za kraťasy a krátký rukáv, to je pak vždy veseleji.
Adrik: Zanedlho, ako by povedal nejaký básnik, na spečatenie lásky s dlhoročnou a tolerantnou priateľkou, na nový album the WILDERNESS, na nové pivá z malých pivovarov, na stretnutie s priateľmi na koncertoch a snáď tento rok konečne padne aj Puntala rock!
Grinch: Tak už jsem to nakous v první odpovědi. Určitě je to narození syna. Pak samo jubilejní ročník OEF, kterej se po dlouhý době chystám s ohledem na program absolvovat celej (naposled jsem byl na celym programu na ročníku 2004).
Oliva: Já už se na scéně pohybuji tak dlouho, že mě asi jen máloco dokáže opravdu překvapit a mnohým věcem nechávám volný průběh, ale pokud bych měl uvést jedinou věc, pak si dovolím zamířit do oblasti metalu. Právě vycházející nové album Master’s Hammer jistě vzbudí jako vždy velkou pozornost, stejně jako ji vzbudil loňský koncertní návrat. Ani na jednom z těch koncertů jsem však nebyl, letos bych to ale rád napravil v rámci Czech Death Festu v Červeném Kostelci. Pokud se tak opravdu stane, pak vzhledem k tomu, že poprvé jsem Master’s Hammer živě viděl již roku 1991, pak letos je snad uvidím podruhé, jenže po neskutečných 27 letech!
Další díly:
01 – Banán (Kovadlina), Skulda (Sheeva Yoga), Petra (Cerelitida), Michal (Encore)
02 – Šaman (Remek), Miki (Just War), Tom (See You In Hell), Berry (Magick Disk), Vasil (V.O.H.)
03 – OiOi Piratoi, Ľuba (Controlled Existence), Jiřina (Vegalité), Šroub (A-Brigade), Šakal (Rabies)
05 – Datra (RozpoR), Semi (xMartinezz Photographyx), Kanár (Encore), Martin (Scalp), Roman (Baestien)
06 – Radek (Decultivate), Mára (Mörkhimmel), Míra (Kung-fu Girlz), Štůsa (At Folsom Prison), Tomáš Lichtle (Beton)
07 – Bilos (Malignant Tumour), Barvák (Insane Society), Ivan (Flowers For Whores), Honza (Samuel records), Syky (Rabies)
08 – Pavel (Slave X One DIY shows), Filip (Empty Hall Of Fame), Maxeek (Dezinfekce), Štelca (The Junk Food), Gargamel (Adacta)
09 – Adéla (Bajkazyl), Miruus (Brünner Todesmarsch), Petr (Pure Heart records), Michaela (Kids and Heroes), Dáša Fon Fľaša (Rubanisko)
10 – Charlie (Drom), Paaya (Festa Desperato), Tomsn (Just For Being), Michal (Heavy Metal Vomit Party), Vojta (Burning Steps)